19. říjen 2015

Stála jsem na zastávce, když přišly dvě starší dámy. "Tak jsme měli opět koláčovou neděli". "Koláčovou neděli?", divila se ta druhá. "Vy jste při mši nevybírali na misie?" "To ano, ale proč koláčová neděle?" "U nás vždy, když vycházíme z kostela," plna nadšení se snažila první dáma vykreslit situaci, "se nabízí koláč, jako sladká odměna za dar pro potřebné."  "To, ale není správně, na misijní neděli se kupuje koláč a tak lze přispět misijním stanicím". Jak dlouho se tam ty dámy dohadovaly nevím, přijel spoj, já jsem  nastoupila a odjela.

V mysli mi vyvstala vzpomínka na jednoho starého kněze, který chtěl odjet ve čtyřicátých letech na misie. Nechal si ušít kleriku, ale byla válka, a tak jeho touha, pomáhat druhým v cizích a dalekých zemích, musela ustoupit. Po válce, v době odsunu Němců, se dostal do českého pohraničí a aniž si to sám zprvu uvědomil, byly to skutečné misie. Pán jeho touhu být misionářem vyslyšel a nemusel se učit cizí jazyk, nemusel podstoupit dlouhou a nebezpečnou cestu. Byla to mnohdy těžká práce misionáře…

 V té souvislosti se objevila další vzpomínka a to na putování sinajskou pouští. Měli jsme navštívit beduíny, kteří nás chtěli pozvat na čaj. Jako přicházející jsme měli něco přinést hostitelům, většinou se jednalo o sladkosti pro děti. Patrně jsme se zpozdili, tak jsme zmeškali pozvání na čaj. Tedy předáme dětem alespoň připravené drobnosti. Bylo zajímavé pozorovat své spolucestující, někteří předávali i zbytky svých svačin…

Nevím, jak definovat potřebného, zda je to ten, co nic nemá, ale proto se musí spokojit s tím, co již já nepotřebuji, nechci a je mi to líto vyhodit do kontejneru. Beduínské děti neměly takové hmotné zabezpečení jako mají naše, ale z jejich očí vyzařovala radost z daného okamžiku, štěstí, že něco jim bylo darováno. Díky jejich přítomnosti jsme pociťovali sílu společenství, které žije svými běžnými starostmi, ale má svou víru a naději... V Bangladéši stačí dítěti jeden banán na den, aby přežilo...

Je tedy velmi dobře, že jsme se celosvětově spojili třetí říjnovou neděli a snažili jsme se skrze dary pomoci ke zmírnění nedostatku všech potřebných. Pokud jsme zapomněli a neměli jsme u sebe daný obnos, můžeme jej poslat dodatečně na daný účet. Můžeme se také zapojit do různých aktivit přes mísijní dílo, jako je třeba pletení obvazů, dále to může být také modlitba za misie či jiná oběť, například můžeme za tento úmysl obětovat denní stres, či bolest zubů...

I naše země je často označována za misijní území a jak pomoci sami sobě? Tak jako jedna světluška dokáže tmu rozsvítit svým světélkem, tak i my můžeme být "misionářem" na pracovišti, ve škole nebo mezi přáteli. Dobrý misionář se svými svěřenci prožívá nejen dobré, ale i těžké okamžiky, žije s nimi a přivádí je postupně, pomalu, ale jistě k Bohu... Misionář věnuje vždy svůj čas = život, lásku a chápající mysl. Tak můžeme začít i my, třeba pozvat sousedy na kávu, napsat článek do místních novin, pozvat děti na vycházku do přírody. Když se zamyslíme, co by se dalo zorganizovat, budeme překvapeni a mám za to, že i toto je práce "misionáře" v dvacátém prvním století uprostřed Evropy... Shlédneme-li film Misie, určitě najdeme způsob jak začít...