P. Ladislav Simajchl

Nejprvnější, nejjednodušší a nejúčinnější náš prostředek ke spojení s druhým člověkem, k navázání komunikace, jak se dnes říká, je náš úsměv. Přátelský, vlídný úsměv. Úsměv, pousmání, zaculení, to říká bližnímu, že nám není lhostejný. Kdosi to nazval: Spuštěný padací most k druhému, otevřené dveře. A byl to tuším Bernard Shaw, který řekl, že to nejhorší, jak může člověk člověku ublížit, není nenávidět ho, ale chovat se k němu lhostejně. Lhostejnost, to je vrcholná nelidskost. Úsměv je první navázání spojení s bližním. A jelikož úsměv je nakažlivý, kontakt zpravidla pokračuje. V tom je sláva mimů, šprýmařů.

Náš druhý spojovací, komunikační prostředek je slovo. Přátelské, vlídné, humorné, dobré slovo. Zažili jste to možná už někdy také. Čeká se někde. Pár lidí pohromadě. Sedí cize, každý "zamuchlaný" do svých myšlenek, nebo jen do tupého a trpného čekání. A pak někdo řekne slovo. Najde pravou větu, a hle, i ten zamračený děda dovede promluvit, zcela cizí lidé se spojí dobrým slovem v čekající společnosti.

Umět vhodným způsobem navázat rozhovor, aby to nebyla vtíravost, umět vést rozhovor, aby to nebylo plané plácání o ničem, to je umění, kterému se máme všichni učit a naučit.

Jako třetí drobnou pomůcku ke spojování lidí chci připomenout dopisy. Dopis, to je krásný projev lásky. Ovšem, je tu potíž: Snad všichni dopisy rádi dostávají, ale málokdo je rád píše. Vést v patrnosti lidi, kteří asi nemají nikoho, kdo by jim psal, kteří nemají ani nikoho, kdo by měl čas a náladu si s nimi popovídat, to je krásný kus apoštolátu, který můžeme dělat všichni. Každý máme řadu známých. Kdysi jsme se přátelili. Když jsme se vzdálili, nějaký čas jsme si psali, a pak jsme začali odkládat psaní na později a na nikdy.

Rozpomeňme se trochu na tento prostředek ke spojení, setkání, sblížení lidí. Spojme se dopisem, podporujme jednotu. V umění napsat, je sláva básníků a spisovatelů.

Náročnější, než dopis je návštěva jako nástroj spojení. To už vyžaduje víc času, námahy. A přece, kdybychom věděli, jak velikou událostí pro osamělého člověka je, když ho někdo přijde navštívit. Znám jednoho staršího pána, který si vzal za svůj tento krásný způsob apoštolátu, služby bližnímu. Každou druhou neděli se rozjede do domova důchodců, obejde tam známé, poví jim co nového doma v obci a v kraji, poptá se, jak se jim daří. Dělá spojku mezi těmi starými a jejich bývalým domovem. Jak krásný apoštolát, kolik radosti tenhle nenápadný člověk nechává za sebou každou neděli!

Ten nejúčinnější prostředek ke sjednocování, spojování lidí jsem si nechal nakonec. A je to také prostředek nejjednodušší. Nepotřebujeme k tomu mít dar duchaplnosti, jako ten, kdo navazuje rozhovor. Nepotřebujeme k tomu pero a papír a obálky, jako ten, kdo píše dopisy. Nepotřebujeme k tomu jízdenky ani auto, jako ten, kdo jezdí na návštěvy.

Potřebujeme k tomu jen umění láskyplného zamyšlení, soustředění, protože tím převýborným prostředkem k spojení lidí je modlitba. Modlitba nás spojí s Bohem i s lidmi, za které se modlíme. Modlitba nás spojí s našimi zemřelými. Modlitba nás spojí s našimi živými, ať jsou jakkoliv daleko.

Kdo se umí za lidi modlit, to jest hovořit o lidech s Bohem, ten dokáže i pěkně hovořit přímo s lidmi.

Proč takhle shledávám prostředky, jak navázat spojení od člověka k člověku dnes, na počátku oktávy modliteb za jednotu lidí?

Kdesi jsem nedávno četl: Lidstvo má na vybranou: buď koexistence, nebo neexistence. Buď se naučíme koexistenci, navázat navzájem přátelské spojení, nebo nám hrozí neexistence, zkáza.

Náš, křesťanský ekumenismus, hnutí za spojení, sjednocení křesťanů se rodí v době, kdy lidstvo bytostně potřebuje, aby aspoň křesťané byli na tomto světě jednotní. Buď koexistence, nebo neexistence!

Kdo má ukázat světu cestu ke snášenlivému soužití? Všechny ty prostředky k sjednocení: úsměv, dobré slovo, přátelský dopis, návštěvu, modlitbu, - tyhle všechny prostředky k jednotě můžeme už teď používat všichni. Nemusíme čekat na úřední sjednocení.

Proveďme tedy my zde, v našem společenství, jak se tu o nedělích scházíme, toto sjednocení v lásce. A venku, mimo kostel, nedělejme rozdílu mezi katolíkem, evangelíkem, pravoslavným. Jsme křesťané. Dělejme jen jeden rozdíl: mezi člověkem dobrým a zlým.