6. listopad 2018

V těchto dnech mnohem více vzpomínáme, stojíce u pomníků či procházejíce hřbitovy, na všechny ty, kteří opustili tento svět. Na náhrobcích čteme jména lidí, jejichž životy se nějak protkly s našimi. Dušičkový čas je víc než kdy jindy časem teskné melancholie, sentimentu a dojemných vzpomínek. Svěřím se vám, jak tyto chvíle prožívám já.

Pominu, že si zase postesknu, jak ten čas rychle letí. S tím se nedá mnoho dělat. Čas je relativní. V dětství trvalo vše nekonečně dlouho, v dospělosti utíká den za dnem a člověk má pocit, že na nic není dost času. Chci se však zastavit u toho, že se mne často zmocní údiv nad svou vlastní existencí. Vnímám, jak je život neskutečně křehký. Je jako vánek, který odchází s posledním výdechem člověka.

Kdo měl možnost být v blízkosti zemřelého, dá mi za pravdu, jak se člověk s odchodem poslední špetky života záhy neskutečně promění. Je vskutku bez duše, jeho naplnění, vanutí života provázené dechem je pryč. Nikdo přitom neví dne ani hodiny, kdy své bytí na tomto světě skončí. A řeklo by se, že toho už známe a umíme tolik…

Kdy zemřu??? Zní to napínavě a pro člověka bez víry to musí být otázka a představa neuvěřitelně frustrující a nahánějící hrůzu. Překvapivé však je, jaká spousta lidí neuvažuje vůbec nad smrtí a tím, že si v okamžiku smrti z tohoto časného světa neodnese nic se sebou. Odchází se stejně tak prostě, jako se rodí. S prázdnýma rukama... Proč to tak málo lidí chápe a má to na mysli? Kolik zlého zplodí lidská touha po moci, majetku, úspěchu a slávě! Dějiny lidstva by mohly vyprávět, stejně jako ty zapomenuté hroby kdysi slavných, bohatých a mocných, o kterých v lepším případě víme z učebnic dějepisu a v horším případě nevíme naprosto nic...

Často si u hrobu člověka, který prošel mým životem, vybavím jeho tvář, slova, gesta a místo, kde jsme se setkávali nebo něco prožívali. Bytostně cítím, jak mne ta vzpomínka oblažuje, pozvedává a naplňuje nadějí, pokojem a radostí. Ach ano, ano, onen zemřelý vlastně žije v mých vzpomínkách, neskončil v temnotě zapomnění či hrobu, ale je ve mně otisknut, dokud já budu! A ta radost, to je vědomí, že v každém člověku je přítomen Bůh. I ve vzpomínce na člověka se tak setkávám s Bohem...

Život je dar Boží, život je sám Bůh. Vždyť sám o sobě říká: „Jsem, který jsem.“ (Ex 3,14) Je to Bůh živých, který přebývá v nás a my v něm. To spojení je dokonalé, propletenec našich životů to dokazuje. Víra v návrat do Otcovy náruče s posledním výdechem na konci naší pozemské pouti, logicky završuje naši víru v život věčný. I na hřbitově si lze uvědomit nesmírnou Boží lásku k člověku a skutečnost, že vše máme od něj a k němu směřujeme. I z toho a Kristovy oběti na kříži může plynout naše naděje do dalších dnů. V uších nechť nám přitom zní Ježíšovo povzbuzující: „Nebojte se!“ (srov. Mt 14,27)