27. září 2018

Jaro, léto, burčák, zima. Vinaři jsou již v plném nasazení. Nádoby ve sklepech se plní a vůně zkvašeného moštu linoucí se krajem nenechá nikoho na pochybách, že se letos opravdu urodilo. Burčákové období mi přijde navýsost symbolické pro náš vztah s Bohem. V tuto chvíli si hloubavější čtenář může otevřít evangelium sv. Jana, nalistovat kapitolu 15 a pročíst si přinejmenším verše 1 až 8, týkající se podobenství o vinném kmeni.

Toto podobenství o spojení a vztahu člověka k Bohu a Kristu, nádherně, čitelně a pochopitelně, neodporujíce možnostem lidského rozumu a fantazie, otevírá obrovský prostor úvahám o člověku a smyslu jeho existence. Pohled na hrozen révy (případně dle libosti na jiný plod, např. obilný klas, květ slunečnice nebo trnkami obsypaný strom) nám může připomenout, že i my máme nést v pravý čas plody-ovoce. V té souvislosti je třeba nejprve čas plození a zrání navodit upřímně si položenou otázkou: „Pane, co mám pro Tebe udělat? Co ode mne v životě očekáváš a žádáš? Proč jsem tady?“ Věřím, že citlivým nasloucháním se nám dostane odpovědi, byť to nebude tak, jak to máme rádi „černé na bílém“.

Každý plod je jedinečný, má nezaměnitelnou krásu, vůni i chuť. Nezůstaňme ale jen při tom. Každý plod má svůj význam a smysl. Slouží jako živobytí jinému tvoru, přináší radost a útěchu druhému, pro dalšího je hrozbou a důvodem k činům. Pokud by se plod zhlédl ve své kráse a dokonalosti a usiloval by o své zachování, nejspíš by jen brzy podlehl zkáze a hnilobě. Naopak plod ve společenství jiných, který se podvolí ruce vinaře (sadaře, žence …) sice v lisu sám zajde, ale... Z lisu vyjde něco zcela nového, esence toho nejlepšího ze zaniklých plodů! Šťáva plná chuti a sladkosti, která se promění kvasem ve víno. Už nejsou jednotlivé bobule révy, ale voňavý mok pryštící z jejich rozdrcených útrob. Každá bobule tak došla svého smyslu, když se vydala pro lepší, vyšší kvalitu svého bytí a dala utvořit byť jen kapičce vinného moku. Stejně tak si můžeme představit zrno, které mletím zajde, aby dalo vzniknout ušlechtilému chlebu. Každá jednotlivá, i ta nejposlednější bobule střapce či zrno klasu má svůj význam a smysl. Dává podstatu a plnost čemusi novému a dobrému, majícímu přesah někam dál a výš. Plod dojde svého naplnění v nápoji či pokrmu, který sytí a těší vinaře. A nemysleme si, že jsou všechny bobule či zrna zrovna prvotřídní a bezvadná! Právě to, že podstatu celku vyšší úrovně tvoří základna tak rozmanité kvality a tolikero vad, dává pak výsledku nezaměnitelnou chuť a význam. Vady-slabosti jsou ingredience k nezaplacení. Dávají možnost, aby vinný kmen či vinař účinně zasahoval do života a zrání plodů. Dozajista je tak čas zrání časem, kdy ještě lépe můžeme promýšlet svou existenci a záměr, který s námi Bůh má.

Kéž jsme stromem v blízkosti vod, který ponese v pravý čas ovoce, jak zaznívá v prvním z žalmů [Žl 1]. Kéž také vnímáme, že ovoce našeho konání má smysl, má svůj význam, byť ho často neznáme a zůstává nám skrytý. Tím se dostáváme plynule k naději… Nedá mi nepřipomenout, že by naděje, jak trefně poznamenal Václav Havel, neměla být přesvědčením, že vše dobře dopadne (tak jak si to přejeme), ale jistota, že TO MÁ SVŮJ SMYSL, ať už to dopadne jakkoliv. O smyslu pěstování révy, sběru a lisování hroznů přece taky nepochybujeme! Zvlášť u nás na jižní Moravě... A tož připíjím závěrem s radostí a nadějí nám všem na smysluplné zítřky...