23. říjen 2026

Letošní konec léta jsme prožili v jižních Čechách. Pokud člověk nemá v plánu navštívit každý den vyčerpávající seznam pamětihodností, mezi které samozřejmě jsou zahrnuty i chrámy a kaple, projíždí klidně zdejším krajem na kole či autem, jistě mu neuniknou krásně opravené kapličky. Ty lemují významné i méně významné cesty, kterými se pohybujete.

Pokud vnímáme krásu krajiny a vnímáme i krásu, která byla stvořena člověkem, neujde nám, že jsou neodmyslitelnou součástí této krajiny. Tyto kapličky nám mohou připomínat „směrovky“, jejichž úkolem je provázet poutníka, pocestného i každého obyvatele kraje. Jsou průvodcem po cestě vedoucí jediným správným směrem, a to směrem k Bohu.

Vždy připomněly, že poutník, pocestný nebo i místní má stále možnost hledat a nalézat Boha v každodenním svém putování. Každý se mohl u kterékoliv kapličky zastavit a spočinout v jejím stínu a v Boží přítomnosti. Vždy zde člověk mohl nalézt přítomnost Boha, svěřit mu své trápení, podělit se o radost, prosit o ochranu a pomoc na svých cestách.

Nevím, zda i vy přátelé máte obdobnou zkušenost při svém putování nebo jste pouze těmi, kteří polykají stovky kilometrů. Tito poutníci nedokáží vnímat krásu stvoření ani krásu a jedinečnost každé kaple. Neví, že „nepatrné kaple ukazují směr“ nejen naší cesty, ale i samotného života.

Pokud nezvolníme naši rychlost cestování na dovolených, nezvolníme rychlost naší životní cesty a jsme najednou u cíle..., budeme stát u nebeské brány. Budeme překvapeni, že jsme to zvládli nějak moc rychle. Žádné zastavení, žádné občerstvení u pramene, ale naprosto prázdní a nechápající co vlastně ten „vrátný sv. Petr“ po nás chce. Na co se to vlastně ptá, a co je mu potom, že jsme se „zbytečně“ nezdržovali. Vždy spěcháme, abychom byli v cíli první…

Ne, neviděli jsme žádnou krásu krajiny, že tam byly nějaké „obyčejné domky“, co bychom v nich dělali, jenom bychom se zdržovali od splnění toho, co jsme si plánovali… Naše vztahy s bližním? Vztahy s Bohem, nač se rozptylovat něčím takovým… Musím být všude přece první… Nač a komu děkovat, vše jsem si musel sám vybudovat… Zbytečné zdržování… Tak už mi přece tu bránu otevři!

Tak snadné a jednoduché? Naučit se jít po stopách našich předků, kteří tyto kaple = ukazatele správných cest stavěli není snadné a vyžaduje od nás řád, ukázněnost i pokoru. Neboť žít podle nejstaršího zákoníku tedy Desatera není procházka růžovou zahradou, ale potom ten život stojí za to, a potom nemusíme hartusit na vrátného, neboť sám sv. Petr nám bránu otevře dříve, než k ní dojdeme...