26. září 2025

Nedávno jsme se mohli ve zprávách dozvědět, že Německo by mělo zrušit církevní svátky, neboť věřících ubývá a zaměstnavatelé nebudou doplácet na sváteční dny. Na začátku týdne jsme se mohli dočíst, že katolíků v sousedním Rakousku je pouze 4,5 miliónu, a to je méně než 50 % všeho obyvatelstva.

Naše farnost je též zasažena liberální společností, neboť výuka náboženství byla málem zrušena pro nedostatek přihlášených dětí. Vždy, když pročítáme takové zprávy, měli bychom zpozornět a současně si odpovědět na otázku: „Jaký je můj podíl na této skutečnosti? Jsem ještě křesťan nebo ne?“

Potom je třeba se vypravit na počátek. Byli jsme jako děti vedeni a vychováváni svými rodiči, prarodiči nebo kmotry k víře? Neskončil náš duchovní život prvním svatým přijímáním? Nebo snad ještě dříve, smrtí babičky?

Naše manželství bylo uzavřeno v chrámu Páně, pamatujeme si svůj manželský slib? Jeho součástí bylo i přijetí dětí a jejich následná výchova v katolické víře. Dostáli jsme skutečně svému slibu, a přinesli jsme své děti do kostela, aby byly pokřtěny ve víře svých rodičů a prarodičů? Opět jsme při křtu slibovali, že děti budeme vychovávat ve víře. Plníme tento slib daný před Bohem? Nebo jsme křtem svých dětí splnili pouze přání svých babiček?

Pokud odpovíme ano a svým každodenním životem následujeme našeho Spasitele, potom nemusíme mít strach, že naše kostely osiří, že děti nebudou moci navštěvovat výuku náboženství. Nemusíme mít strach, že děti s jmény Mohamed či Ajša zaplní naše školy.

Vždy je třeba zachovat věrnost Kristu i tehdy, když to „není moderní“, neboť jak je psáno, „kdo zachová věrnost v maličkostech, bude mu mnoho svěřeno“.

12. září 1683 bylo poraženo turecké vojsko u Vídně, nikdo z vladařů západní Evropy nevyslyšel prosbu habsburského domu o pomoc v bitvě. Pouze polský král Jan Sobieský přispěchal v čele spojených polských a litevských vojsk rakouskému vojsku na pomoc.

Projedeme-li se městskou dopravou dnešní Vídní, tedy po 342 letech od vítězství Habsburků, máme pocit, že Vídeň byla bez boje, „bez jediné kulky“ dobyta muslimy zpět.

Odpověď je tady, pokud budeme pevni ve víře, budeme věrni svým slibům a Kristu, potom nemusíme mít strach ze zavřených kostelů, které se mohou časem proměnit v mešity. Jak vypadá mešita proměněná v katolickou svatyni, můžeme vidět ve španělské Sevilii.

Léto skončilo a vlaštovky nám odletěly. Občas se objeví krásný slunečný den, jako by se léto chtělo alespoň na chvíli vrátit a připomenout, že čas podzimu ještě nenastal, i když listí žloutne a naše zahrádky odevzdávají poslední zbytky úrody.

V těch krásných dnech kdy si užíváme pohody, se naše mysl občas zatoulá i k okamžikům, které jsme prožili a rádi se k nim ve vzpomínkách vracíme. Mezi ty nejdůležitější pro mne patří okamžik našeho svatebního slibu. Součástí svatebního slibu je že děti snoubenci přijmou a budou je vychovávat v katolické víře.

Druhým okamžikem, který zůstává zapsán v naší paměti, je křest našich dětí. Když přijdou děti, opět mnozí z nás přichází do kostela, aby dítě přijalo křest. Jsou rodiče, kteří plní svůj svatební slib a jsou rodiče, kteří plní pouze slib svým prarodičům, že se patří dítě pokřtít, co kdyby náhodou…

I když občas život přináší různé těžké situace, vzpomínám s úctou na naši stařenku, která svým dětem, ale i vnukům zdůrazňovala, že manželství je „svátost a není to ostrov, ze kterého se utíká různými způsoby“. Věděla o čem mluví, vdávala se v září 1914, po šesti letech při pracovním úrazu staříček bojoval o život, přežil a díky trvalým následkům byl odkázán na penzi. Přesto vychovali společně šest dětí, postavili dům pro svou rodinu, jak děti opouštěly rodné hnízdo, snažili se jim pomáhat, jak to šlo.