26. listopad 2018

Už se to trochu plete. Jen člověk přijde touhle dobou do kostela, hned slyší, že hvězdný svět se zachvěje a nezůstane kámen na kameni. A pak se vrátí domů, pustí si zprávy – a před očima zase padá, co může. A mnozí se u toho tváří, jako by končil svět. A pak prý, že bude líp...

Ale kdo vydrží a do kostela přijde zas, uslyší nakonec také o trůnu, který nepadne. U nás na Západě jsme zvyklí mluvit o Kristu, který je Král (Rex), kraluje (regnat) a má království (regnum). Před časem mi nad několika středověkými latinskými texty došlo, že mnohdy se ta slova přeloží příhodněji jinak. Jednak ne každý, kdo regnat, je přesně vzato král: může to být taky císař nebo jiný vládce, jednak si dnes v češtině krále spojíme především s minulostí nebo se zahraničím – a tam ani snad Ježíše posílat nechceme. Ostatně i jazyk křesťanského Východu to připomíná, když o Kristu říká, že je Pantokratór – Vševládce. Slavnost Krista Krále nevypovídá o triumfu, ale o jistotě: že ať podle zpráv padne, co nemá, či nepadne, co má, nad tím vším je pravý Vládce i Bratr, poslední Slovo na konci světa.