15. červenec 2019

Umění dávat a současně umění přijímat

Moje přítelkyně se často cítí zavázána, když ji přinesu nějakou drobnost, kytku, něco ze zahrádky nebo drobný dárek ke svátku či narozeninám. Vždy se jí snažím vysvětlit, že je to pro radost nikoliv na oplacení. Postěžovala si onehdy sousedka. Další se přidala se svou zkušeností. Když jdu navštívit spolužačku a něco vezmu s sebou, vždy mi to vrací v jiné podobě. Minulý měsíc byla nemocná, tak jsem jí jenom zavolala, neboť pokud bych došla sama a přinesla pár pomerančů, tak jsem přesvědčená, že by mi něco vložila do kabelky a to bych nechtěla.

Jak jsem ty dvě sousedky poslouchala, zjistila jsem, že i já mám připravené drobnosti pro ty, které jdu navštívit a též jsem občas obdarovaná a nejsem si vždy jista, zda je správné přijat „něco na oplátku“

 Mám za to, že jsou to takové malé „drobnosti“, kterými dáváme najevo, svůj vztah k dotyčnému člověku, máme jej rádi, vážíme si jej a určitě netoužíme po „odměně“. Možná se nám to bude zdát těžké, ale je třeba se naučit nejen dávat, ale také přijímat a to není vždy jednoduché, neboť aniž to tuším, můžu darujícího přivést do úzkých. Například dostanu kytici tulipánů a poděkuji slovy: „Jsou krásné, ale tyto květy rychle odkvétají, tak je do vázy ani nedávám.“

Máme být vděčni za jakýkoliv projev přátelství a lásky svých blízských. Třeba i za hrnek bez ucha, který nám přinese z výpravy „za poklady“ naše ratolest. Přece na nás dárce myslí, má nás ve svém srdci „hluboko zapsané“ a to je přece víc než kdybychom dostali zlatý důl na konci světa. Bohatství před láskou neobstojí a to je třeba si uvědomit při každém setkání, kdy se učíme jednak přijímat a také dávat.

Mám na to právo

Na dovolené mne zaujala myšlenka v kázání Otce Martina, dominikána, který upozornil na nešvar dnešní doby „Mám právo“. Mám právo na život, mám právo chtít dítě nebo naopak nechci ho, mám právo dělat kariéru a také mám právo žít svůj život bez ohledu na své blízké... Vyslovil to, co zaznívá ze všech stran. Mám-li právo, potom musím mít i odpovědnost a povinnost. Tuto druhou část věty však už nikdo nechce slyšet.

Nahlédneme-li do dějin spásy, jakým by se asi ubíraly směrem, kdyby prostá dívka v Nazaretě odpověděla božímu poslu Gabrielovi stejně mám právo ... Nebo v Getsemanech by Syn Boží odpověděl stejně mám právo ... Odpověď je na každém z nás, nebuďme soudci a nesuďme...

Využijeme-li svého práva, potom spolu s právem nesmíme zapomínat na odpovědnost a též povinnost žít dle základního zákona, tj Desatera. Mít právo neznamená štěstí, bohatství a užívání si všeho, co se nabízí. Žít v souladu s právem a s pokorou přijímat to, co nám život přináší v bázni Boží, nás může jedině učinit bytostmi šťastnými a radostnými. Díky Lásce, která nás může naplnit, se můžeme podílet na změně tohoto světa, kde často vládne sobectví, závist a „prázdnota ducha“.

Léto a seno

Seno a jeho vůně patří neodmyslitelně k létu stejně jako dlouhé večery, dny plné slunečních paprsků, koupání v rybnících a volné dny k odpočinku.

Naši přátelé vždy říkají, buďte rádi, že žijete na vesnici mimo ruch města. Nevím, zda se mám radovat, spíše se bojím každého nedělního odpoledne. Neboť je to asi nepsaný zákon, vždy o nedělním odpoledni vytáhnout sekačku a sekat co to dá... Vždyť jindy není čas, jsme všichni zaneprázdněni svým zaměstnáním... Tak sečeme každý ten svůj kousek a občas si i vychutnáváme, že naše sekačka je lepší, než sousedova, tak proč to nedat „dvojhlasně“.

Když jsem shlédla film o senoseči v Tyrolsku uvědomila jsem si, jak měli lidé k sobě blízko... Muži se vydali na společné kosení jednotlivých luk, posekali jednu louku a šli na druhou. Všichni společně, starý hospodář, který si netroufal kosit byl zde, aby v případě potřeby nakul kosu nebo na horských loukách připravil společný oběd. Až bylo posečeno, přišly ženy a děti. Jak říkala stařenka, nejlepší se suší na hrabích. Jak ženci, tak ženy si při práci zpívali. Usušené seno muži ukládali do seníků na horských loukách a až napadl sníh, tak bylo seno společnými silami mužů svezeno na saních do stodol v údolích.

Bylo to společenství lidí, kteří se vzájemně znali, pomáhali si, s pokorou přijímali úděl každého dne a nikdy nezapomněli děkovat Bohu za jednotlivá dobrodiní, která přijímali...

Svůj život, který nikdo z obyvatel neměl snadný, ale často těžký i tvrdý a odvislý od výšky hor, které je obklopovaly, v neustálé důvěře v Boží prozřetelnost dokázali prožít se společnými radostmi, ale i starostmi, hlavně ne každý sám.