10. červenec 2016

Mám ráda léto, jsou dlouhé večery, kdy se ve společnosti přátel sedí venku a povídá. Stačí pouze sedět a poslouchat. Lidské osudy jsou zajímavé, často připomínají zamotané klubko provázků. Budeme-li pozorně naslouchat, potom se můžeme poučit jak se vyhnout chybám...
Několik krátkých příběhů se pokusím předat i vám...

Dcera po svatbě zůstala bydlet u rodičů. Brzy se narodila první vnučka, která se stala středem světa jak pro rodiče, tak i pro babičku s dědečkem. Když se rodiče rozešli, o to více láskou a péčí byla vnučka zahrnuta ze strany svých dědečků. Bylo pěkné pozorovat starého muže jak se vrací do chlapeckých let a hraje s vnučkou fotbal a dcerka ho zahrnovala obdivem a pozorností. Život šel dál a dědečkova životní pouť byla u konce. Babička se ještě více soustředila na péči o svou vnučku i další děti, které do rodiny přišly. Po osmnáctých narozeninách vnučka dostala starší automobil, aby nemusela cestovat do školy autobusem. Babička dnes jezdí do města na nákup na kole či autobusem. Vrací se obtěžkaná  batohem a několika taškami.
"Je to Otče správné, dát dětem vše?" Ptal se muž středního věku přítomného kněze. Ten se zamyslel a odpověděl: "Víte jsou různá auta, některá z nich nákup ani babičku nedokáží odvézt i kdyby jste se sebevíc snažil..."

Děti vyrostly a vydaly se každý na svoji životní pouť, rozletěly se jako ptáci po tom božím světě. Vždy jednou za čas se setkávaly i se svými rodinami v domě svých rodičů. Život ubíhal, rodičům přibývala léta a přišel čas, kdy se s nimi děti rozloučily na jejich poslední cestě. Jednou za čas se potom všichni sešli v rodném domě. Starost o dům stála před nimi jako nepřekonatelná hora. Každý měl svůj život, práci, rodinu a kdy se starat o dům, který vlastně nikomu nechybí, pouze se tu sejdeme jednou za rok na "Dušičky". Padlo rozhodnutí a dům se prodal. Přišla doma "Dušiček" a děti se sešly u hrobu svých rodičů. Chtěly si společně popovídat, kam půjdeme, padla společná otázka. Nakonec vzaly za vděk místním hostincem, kde u kávy povídaly a vzpomínaly. Když se rozcházely, tak padlo na mysl všem jediné zjištění: "Prodaly jsme svůj domov".
Vždy než se rozhodneme k vážnému kroku, prosme Boha o moudrost a poznání, zda rozhodnutí je správné. Abychom nedopadli stejně, jako děti, co prodaly svůj domov, či Ezau když prodal své prvenství.

U betlémského hotelu ukládali poutníci svá zavazadla do autobusu a poté se každý usadil na své místo. Na první pohled bylo vidno, že všechna místa jsou obsazena. Průvodce všechny přivítal a zazněla otázka, která se zdála být zbytečná: "Jsme všichni?" Následovala odpověď: "Ano." Zavřely se dveře a vůz se dal do pohybu, v tom bylo slyšet rány na dveře, kterými se snažila dostat dovnitř jedna účastnice. "Pane xy, kde máte manželku?", ptá se vedoucí. "Aha, ona tu není, já myslel, že sedí vedle mne."
Život nám připomíná známé scény z komedií. Člověk přece musí žít každým okamžikem a ne spát i když má oči otevřené. Potom není schopen vidět krásu duhy, ani zaznamenat dotek, kterým se nás Bůh dotýká. Je na nás, zda je to okamžik častý nebo výjimečný, či je to pouze vysněný okamžik…

Na závěr si dovolím jednu krásnou židovskou legendu. Vypráví se, že jednou se císař obrátil na rabana Gamliela: "Váš Bůh je zloděj, proč uspal Adama, aby mu vzal žebro?" Rozhovoru se účastnila i dcera učence a požádala otce, zda-li by ji nechal odpovědět na tuto otázku.
Obrátila se na císaře a požádala ho, aby byl přiveden soudce.
"Tuto noc se k nám vloudili zloději", vyprávěla dívka, "ukradli nám stříbrné poháry a na jejich místě zanechali zlaté poháry. Žádám Tě, aby byla sjednána spravedlnost."
"Cože?", zvolal císař, "byl bych šťastný, kdyby se do mého paláce takoví zloději vloupávali každý den!"
Dívka odpověděla: "Uvědomil sis, co jsi právě řekl? Nebylo pro Adama dobré, že mu byla vyňata kost a že za ni dostal ženu, aby mu sloužila?"