5. září 2016

To bylo pěkné kázání...

"Otče, nebylo dnes to kázání kratší? Ptal se kostelník P. Augustina“, začal vzpomínat starší muž, bývalý ministrant. “Ale kdež, to se Vám něco zdálo, bylo to tak akorát, možná jste se jenom více zamyslel“, shovívavě odpovídá kněz.

"Jedno kázání bylo přece delší, máte pravdu. V době Protektorátu jsem sloužil na Moravě, ale pravidelně jsem zajížděl v neděli do farnosti, která již byla v Sudetech. Jednou jsem přijel tak akorát, abych mohl alespoň půl hodiny přede mší sv. zpovídat. Kostelník pan Němec, moc hodný pán, mne už netrpělivě vyhlížel. Ještě jsem ani nezavřel dveře sakristie a už se ptal. Velebný pane, máte víno? Ne, nepřivezl jsem, nic jste mi posledně neříkal. Už zde není? Zeptal jsem se téměř zděšeně. Máte pravdu, hlesl kostelník. Co budeme dělat, je neděle a kostel se začíná zaplňovat.

"Zamyslel jsem se“, pokračoval P. Augustin, "Pane Němec, je to na Vás. Snad dá Pán Bůh a svatý Augustin a nikdo nic nepozná. Vezměte si moje kolo a honem na faru, že Vás posílám pro víno. Budu tak dlouho kázat, než se vrátíte. Šetřete síly, musíte to zvládnout za hodinku.

Pan Němec vyrazil pro víno a P. Augustin do zpovědnice. Když poklekl u svatostánku tak v duchu prosil, "Duchu svatý pomoz"! Ministrant přišel se vzkazem k varhaníkovi, aby vybral delší předehry a písně. Mše sv. začala a přišel čas kázání. Myšlenka navazovala na myšlenku, a lid přijímal promluvu se souhlasným pokyvováním, snad to nebylo ani tak dlouho a kostelník se objevil vedle oltáře u stolečku, kde pokládal konvičky naplněné vodou a vínem. Promluva skončila. Po mši svaté P. Augustin objal kostelníka se slovy: "Pane Němec, Pán Bůh Vám zaplať, ani nevíte jak rád jsem Vás viděl s konvičkami".

Když pan Němec zamykal kostel, obrátila se k němu jedna stará žena se slovy: "To bylo dneska pěkné kázání, ne jak vždycky, než se člověk zaposlouchá je konec“. Kostelník se usmál a odvětil: "Ani nevíte paní Kramská, že jsem si nestihnul ani sednout do lavice a byl konec. Jak pěkně se to poslouchalo...

My ministranti jsme na sebe mrkli a oddechli si, ještě že dnes už má Otec Augustin auto, sice ne zrovna nejnovější, ale jezdí rychleji než kolo, zvlášť do kopců...

Jsou okamžiky v našem životě, kdy je třeba jednat okamžitě a moc nepřemýšlet. Je to pouze otázka víry, kdy se spolehneme na Něj... Je-li víra alespoň jako hořtičné semínko, můžeme zvládnout ledaco...

Volba slov

"Vždy, když člověk dělá svou práci, musí volit i správná slova. Mám zkušenost, že lze mnohého dosáhnout, jenom je třeba to říci tak, aby ten druhý tomu rozuměl nebo abych ho přesvědčil o nutnosti toho nebo onoho.

"Jako záchranář se dostanu i do nepříjemných situací,“ rozpovídal se mladý nenápadný člověk. Kolegové mnohdy nemají trpělivost a potom je náš výjezd velmi nepříjemný a často se zlost zraněných obrátí proti těm, co jim mají pomoci.

Nedávno se stalo, že jsme přijeli na velké náměstí, kde si vyřizovali účty dva ne zrovna spořádaní občané našeho města. Zpravidla vždy někdo zavolá záchranku a policii. A ti co byli ve při, se najednou stávají nejlepšími kamarády. Na první pohled je zřejmé, že minimálně jednoho je třeba ošetřit a provést nezbytná vyšetření. Dobrovolně jsem vyrazil jako první z našeho týmu. Hoši začali smlouvat, že se nic nestalo, jeden stál a druhý šel kolem a zakopl o díru v chodníku...

Není třeba žádného vyšetření, navíc policajti budou chtít doklady a někdo mu je uzmul, když se stavil večer v hospodě na pivo. Tak jsem jej trpělivě vyslechnul a povídám, tak pojďte za mnou do vozu, přece tady nebudeme jako na divadle jen tak pro pořádek vyplňovat formality, utřu vám tu krev a umyjeme to dezinfekcí, aby se Vám kamarádi nesmáli.

Muž viděl, že to myslím dobře, do ničeho ho nenutím a tak vstoupil do sanitky. Usadil se a nechal si změřit tlak. Když jsem viděl, že je v pohodě, zaklepal jsem na řidiče, zavřel dveře a vozidlo se rozjelo do blízké nemocnice. Zraněný muž pouze něco zamumlal a původní protest byl zapomenut...

Hospodin se snažil promlouvat k svému lidu skrze proroky a ne vždy Izraelité žili v souladu se svým Bohem. Ten poslal svého Syna, aby člověk byl vykoupen... Je tedy na nás, zda slova která slyšíme, vnímáme, zda jim rozumíme a svůj život prožíváme v souladu s Desaterem...

Léto

"Dobrý den", pozdravil mne starší školák, když jsem na dvorku věšela prádlo. Vstoupila nenápadně do hovoru starší žena. "Dobrý den, odpověděla jsem, už brzy budou prázdniny, těšíš se, ne?"

"To je fakt, už budou brzy žně, ještě musíme nachystat kombajny a můžeme vyrazit,“ navázal chlapec. "To je pěkné, že tátovi pomáháš, určitě musí být rád, když má takového zdatného pomocníka."

"To jo, ale horší je, když se taťkovi nechce…  Ale vždy se to nějak zvládne a stihneme kombajny připravit." Bylo vidět, jak se oči chlapce rozsvítily jako dva ohníčky, onou nezapomenutelnou atmosférou žní, kdy zvlášť k večeru se rozvoní vzduch zrajícím obilím a kdy pod lištou kombajnu se sklání obilí, aby vydalo svou úrodu. Zrna, která uzrála svou tíhou, ohýbají klasy zpět k zemi, ze které vzešla setba. 

Léto je čas dozrávání, sklízení a nelze zapomenout i na čas díkůvzdání Bohu, za sklizenou úrodu. Na tento okamžik my lidé zapomínáme, vše bereme jako samozřejmost. Vždyť jaký problém, svět se globalizuje, tak když se neurodí u nás, urodí se jinde a plody dovezeme. Snad jenom to bude dražší...

Člověče! Zastav se zvlášť v čase léta a pozoruj, čím vším nás Bůh obdarovává. Není to jenom čas odpočinku, ale také krása veškerého stvoření, úroda na polích i zahrádkách, ptáci a jejich zpěv, dar nezjištných přátelství a radostných okamžiků, občas i starostí, trápení a nemoci...

Až si to uvědomíš, potom děkuj nejen za přijatou úrodu, ale za všechno co jsi za uplynulý čas přijal. Pros také za nadcházející čas, kdy opět vyjde rozsévač do polí, aby zasil zrno, které se bude sklízet další léto...

Z židovských legend:

V předvečer šabatu si rabi Chanina ben Dosa všiml, že jeho dcera je smutná. Co chvíli si povzdechla.
“Proč jsi tak ustaraná dcero?"  "Když jsem zapalovala lampy na večerní slavnost, spletla jsem se a do jedné lampy jsem nalila ocet místo oleje."
"Uklidni se dceruško, ten, kdo dal hořet oleji, může také zařídit, aby hořel i ocet.“

Léto pomalu odchází a s ním končí večerní přátelská posezení venku a naslouchání krátkých příběhů, které přináší život. Slýcháme je vždy, když se setkáme uprostřed rodiny, či s přáteli nebo když potkáme nějakého člověka a budeme mu naslouchat. Pokud se Vám příběhy líbily, zasmáli jste se nebo zamysleli, dejte vědět. Možná díky Vám i příští léto jim budeme opět naslouchat. Věřím, že i pro Vás zůstane letošní léto ve vzpomínkách a přeji, aby i následující čas Vám přinesl mnohá dobrodiní.