21. říjen 2016

Honí se i vám někdy hlavou neodbytné úvahy o tom, zda se správně modlím, zda se dostatečně dlouze modlím, zda moje modlitba je obsahově i technicky tím, čím má být? Děkuji, že v tom nejsem sám… Ostatně kilometry knih psaných na toto téma po staletí jsou mi také dostatečnou odpovědí. Teorie a dobře míněné rady knih jsou jedna věc, ale jak je to správně právě v MÉM konkrétním případě? Je potřeba přibrzdit v prosbách a přidat plyn v díkůvzdání či naopak? A co zpytování svědomí a lítost, není to jen marnění času nad rozlitým mlékem? Tisíce otázek, tisíce odpovědí. Člověk se stává bezradným, zvlášť když správnou odpověď na tyto otázky vyhlíží se zrakem upřeným vzhůru na mlčící nebe.

Uvědomí-li si však člověk, že nohama stojí na zemi a rozhlédne se kolem sebe, je z tápání a vlastních dilemat záhy vysvobozen. Zachráncem není nic jiného než společenství učedníků, ustanovené samotným Kristem. Je to církev ve své pestrosti a živelnosti.

Jako prvních dvanáct apoštolů bylo rozdílných co do povahy i života z víry, tak i církev není strnulým monolitem, ale živá hmota rozličných forem nejen duchovního života. Nepřeberné množství spiritualit, hnutí, řádů a společenství tvoří krásu různosti, která láká, přitahuje a především vede duchovním životem. Tak jako je každý z nás ve své originalitě nádhernou bytostí, tak je nádherná i církev coby široké společenství kvetoucí rozličností každého jednotlivce, spojené výchozím bodem a společným cílem.

Cesta v podobě našich životů je putováním k tomuto cíli uprostřed široce se rozprostírající řeky zástupů, tu jdoucích skalami, tu pouští, tu stepí. Ať jdeme v zástupu bratří a sester tudy či jinudy, Pán je stále s námi a náš cíl je totožný. Máme-li patřičnou touhu cíle dosáhnout, nikdy ho nemineme. Slyšme hlas svého srdce, následujme ho a najdeme své místo ve světě, v církvi i v modlitbě.

Možností seberealizace či povolání je v široké církevní rodině nepřeberně, stejně jako je nepřeberně možností modlitby, která nás na těchto cestách provází. Ať už bude naše modlitba jakákoliv, především ať je. Jako jsme každý jedinečnou a milovanou bytostí, budou vždy i naše modlitby, byť to budou modlitby tradiční a předepsané, zcela originální. Vždyť každá tryská z člověka rozdílného životního osudu, rozdílného srdce, pohledu na svět, zkušeností, prožitých útrap a starostí, sdílených radostí, vyznávaných životních hodnot, žité hloubky víry, míry odevzdání se atd. Každá modlitba má svůj smysl a své místo v našem životě. Třeba bude pronášena jen kostrbatě a neuměle vlastními slovy, možná však o to upřímněji. Než se trápit otázkami, jak se modlit dobře, raději se vůbec modlit začít! Ostatní přijde samo. Všechno chce svůj čas, i ovoce potřebuje dozrát… Hlavně už začněme. Pro naši posedlost dokonalostí bychom totiž nemuseli začít nikdy při svém neustálém hledání odpovědi na otázku, jaká že to jen ta správná modlitba je. 

     Zvlášť nyní v předvečer svátku všech svatých a vzpomínek na naše zemřelé, je příhodný čas pro modlitbu, pro vyjádření vztahu k Bohu, všem jeho svatým, kteří se potýkali se stejnými problémy jako my, a také vztahu k bratrům a sestrám, co již z tohoto světa odešli před námi.