25. leden 2017

Nedávno jsem se setkala se zajímavým názorem: „Nemáte děti, můžete více pracovat pro společenství, já mám velkou rodinu, nemám tolik času.“ V první chvíli jsem chtěla vypočítávat, co vše jsem za posledních třicet let vykonala pro „společnost“. Naštěstí jsem to neudělala, jenom jsem odvětila, že těch hodin pro blaho ostatních dávám dosti. Přece jenom jsem se však zamyslela, jak na tom jsem.

Je zajímavé, jak se společnost dívá na bezdětná manželství. Ano, jsou taková manželství, která děti odmítají z různých důvodů. Jsou však i taková manželství, kterým dar dítěte byl odepřen. Jsou dvě možnosti, buď tento stav přijmeme nebo se budeme děti snažit získat.

Jednou se mi dostalo dobré rady, hodně se za dítě modli, choď na hrob Aničky Zelíkové a určitě dítě přijde. Tak mi hlavou proběhly některé osudy lidí, kteří hovořili o vymodlených dětech a také jsem si vzpomněla na Písmo „Všechno, oč v modlitbě prosíte, věřte, že to zcela jistě dostanete a uskuteční se vám to“ (Marek 11,24).

Další zkušenost jsme získali díky moderní medicíně, která nás zavedla do reprodukčního centra. Zde jsem poznala, že snad vše se dá koupit a nebýt manžela, asi bych vstupní rozhovor nezvládala. Situace mi připadala jako na burze, kde se licituje, cena je úměrně zvyšována a pravděpodobnost úspěchu je stejným způsobem umenšována; tedy Vaše přání mít dítě a co jste ochotni za to zaplatit?

To je pohled na to, jak lze dosáhnout vytouženého cíle, ale asi bychom se měli také ptát, a co je Pane Tvá vůle? Když sáhneme po bibli, najdeme i zde ženy, jejichž modlitby byly vyslyšeny. Vždyť poslední a největší prorok Jan se narodil Alžbětě, která byla považována za neplodnou... Na tuto otázku, mi kněz odpověděl: „Rozhodnutí je na Vás, kterou cestu si zvolíte, budete-li věřit, zvolíte tu správnou.“

Každé rozhodování je těžké, pokud to člověk skutečně odevzdá ve svých modlitbách Bohu, přijde vždy odpověď a pocítí pokoj v duši, neboť všechny otázky jsou odpovězeny. Přijetím dítěte, člověk béře na sebe odpovědnost za svěřený život, ale také si musí uvědomit, že dítě není jeho vlastnictvím, je to svobodná lidská bytost a až nadejde čas opustí „rodné hnízdo“. Moudří rodiče ví, že vztah, který si budovali s dětmi je dostatečně pevný a děti časem vrátí svým rodičům péči, kterou od nich přijaly.

Pokud přijmeme úděl bezdětných manželů, ani náš život nebude prázdný a Bůh nám ukáže cestu, po které máme jít a pomůže nám ji naplnit. Ona bezmezná důvěra vůči Bohu je důležitá, neboť přijímáme rozhodnutí, že jsme sami dva, neřešíme jak bude o nás postaráno, nepodléháme beznaději, že samota, která přijde společně se stářím bude těžká.

Snažíme se jít po cestách, které nám byly určeny. Máme kmotřence a kmotřenky, které se snažíme vést správným směrem. Jistě, že naše vztahy jsou jiné, než vztahy dětí a rodičů. Když zemřel kmotr jedné kamarádce, tak jsem ji adoptovala jako svoji kmotřenku a s radostí přijala nabídku být kmotrou i jejímu synovi.

Kolik času skutečně věnujeme těm, kteří jej potřebují, či přinášíme pro dobro společnosti, nevím, to zjistíme, až budeme odevzdávat svěřené hřivny, ale zajisté vím jedno, nežijeme v luxusním domě s vysokými zdmi, které vyrůstají jako houby po dešti. Slovo je opravdu jako šíp, když se vypustí, nelze je vzít zpět. Důležité je také dobře poznat lidi ve své blízkosti, zvlášť když je pojí společná práce, či názory. Na straně druhé, i když nevhodné slovo dokáže ranit jako vystřelený šíp, přinutí nás zastavit se a zamyslet, zda to nebyla vyřčená pravda.