9. únor 2017

Latinský nápis „Tempus fugit“ na starých dědečkových hodinách připomíná spolu s hodinovými ručičkami důrazně, že čas běží. S přibývajícím věkem dokonce snad jeho běh zrychluje. Až se člověk najednou začne stavět stranou a omlouvat se, že už ničemu nerozumí, že jde svět mimo něj a nechápe dění dneška.

Uznáte asi sami, že takový pohodlný postoj a pozvolná rezignace není žádoucí. Jak ale čelit skepsi, temnotě současného dění, jak chápat neštěstí a bolesti tohoto světa? Války, násilí, nehody, nemoci a hrůza z kde čeho znepokojuje naši mysl. Čím více takových zpráv, tím větší pocit bezradnosti a tím větší otazník, co s tím? Mnozí považují tyto události mylně za Boží trest. Přehlíží však hlavní poselství Písma o tom, že s Bohem je spojeno především jeho milosrdenství…

Jako křesťané bychom si měli uvědomit, že i tyto ubíjející a šokující zprávy mají svůj obrovský význam. Upozorňují na pomíjivost časného světa i jeho hodnot a zdůrazňují naléhavost přítomného okamžiku. Jsme obdařeni hřivnami, jsme opečovávaným a milovaným fíkovníkem či vinným keřem, od kterého se očekávají plody. Náš hospodář je přitom trpělivý a milosrdný, a přestože plody neneseme či jen poskrovnu, přesvědčuje vytrvale Pána vinice, aby nám dal šanci, že snad příští rok…

Naše bytí je vskutku darem. Bůh sám o sobě říká: „Jsem, který jsem.“ Bůh se dává v mém i tvém životě. V každém jeho okamžiku. Bůh sám je Život. Život tvůrčí, plodný a naplňující. Uchopení života tímto způsobem se očekává i od nás, stvořených k obrazu Božímu, k obrazu Tvůrce.

Díky Božímu milosrdenství máme možnost zkoušet to a začínat stále znovu. Ale naléhavost uchopení a prožití každého okamžiku života způsobem, který nám ukázal Ježíš, nám musí být stále připomínána. Žijeme totiž velmi rádi a často v zajetí svých vzpomínek, ve snech o šťastné budoucnosti, ve strachu ze smrti či nemoci a přítomnost nám utíká mezi prsty. Protékání přítomnosti mezi prsty není nic jiného než běh času. Marný je čas našeho života, kdy nevnímáme Boží přítomnost, ale jsme někde jinde…

Čas je totiž v Bohu, jelikož platí, že Bohem je dána naše přítomnost, naše bytí. Odtržení od přítomnosti je marněním času a vlastního života. Je to život bez Boha a pohrdání darem života. Z toho se možná budeme jednou zodpovídat. Promarněná šance přinést plody a rozmnožit hřivny. To je to nejhorší, co nás může potkat.

Osmnáct mrtvých po pádu věže v Siloe je známé neštěstí z Písma. Dá se nahradit spoustou hrozných událostí dneška. Jeho symbolika je ale zřejmá. Zdůrazňuje naléhavost každého okamžiku časného života, který může vzít za své kdykoliv. Není to podnět k obavám ze smrti či msty Boha. Smrt je důsledek života a branou k návratu do plnosti a spojení s Dárcem našeho bytí.

Taková neštěstí jsou vykřičníkem za tím, že žijeme tady a teď, ne ve vzpomínkách a snech! Jsou to drsná probuzení do reality, která nás zachraňují pro Boží království. Boží přítomnost jsme my sami tady a teď, Boží milosrdenství je mezi námi tady a teď! Pouze v okamžiku přítomnosti je naše šance k obrácení, nesení a dozrávání plodů, tvůrčího množení hřiven. Žádné „až potom“, „později“, „jednou“, „snad někdy“…, ale rázné TADY A TEĎ! Co všechno se ještě musí stát, abychom to pochopili?

Kéž všichni vnímáme velikost povolání života s Bohem. Bůh je v nás a my v něm.