23. květen 2018

Kdo se připravuje na dlouhou cestu, chce se zajistit co nejlépe pro případ různých námah, komplikací či nepředvídatelných událostí. To je také jeden z významů latinského slova pro svaté přijímání - „viaticum“. Proč bylo této svátosti dáno takové jméno, pochopíme z biblického kontextu. Celý křesťanský život je putováním, cestou do zaslíbené země, do nebe.

Obrazem je starozákonní vyprávění o východu izraelského národa z egyptského otroctví a jeho přechod přes poušť až do zaslíbené země. Putování vyvoleného národa bylo plné nebezpečí, pokušení a útrap, ale také mimořádných zásahů, které je ujišťovaly o stálé Boží blízkosti a pomoci. Zvláštním znamením Boží prozřetelnosti byla mana na poušti, chléb z nebe. S touto posilou byli Židé schopni projít pouští a dosáhnout vytouženého cíle.

Děti, které vždy v tomto období roku přistupují k prvnímu svatému přijímání, stojí na počátku své životní pouti. Kolik očekávání do svých dětí vkládají rodiče a co všechno jsou pro ně schopni udělat? Nikdo však není schopen vytušit, co všechno děti v jejich životě čeká, jaké zkoušky a úkoly budou muset zdolávat, jakým pokušením a útrapám budou muset čelit. Člověk nechce zůstat v nejistotě a pochybnostech o tom, co přijde v neznámé budoucnosti, a touží získat oporu a pomoc v síle nějakého dobra, které je mocnější než všechna myslitelná ohrožení, jež nás možná čekají. A na tuto hlubokou touhu lidského srdce odpovídá slavnost prvního svatého přijímání. Snažíme se děti přivést k samotnému Zdroji života a s rozechvělým srdcem pozorujeme, jak se učí vidět to, co je očím skryté. Za malým kouskem eucharistického chleba mohou naši nejmenší vnímat či alespoň tušit Dar, který dává nejhlubší smysl všem darům i životu samotnému.