25. srpen 2022

Procházíme-li Prahou a jsme-li vnímaví pozorovatelé, zjistíme, že míjíme mnoho poutníků z různých zemí světa. Zvlášť můžeme tento mumraj pozorovat bez ohledu na roční období, kdy Karmelitskou ulicí se všichni ubírají ke kostelu P. Marie Vítězné. Nelze říct, zda převládá španělština, angličtina, italština nebo jazyky asijských národů. Můžeme se ptát: „Kdo je ten, ke kterému tito poutníci směřují?“

Můžeme se domýšlet - sv. Ludmila, první česká mučednice? Svatý Václav, jako jediný český patron má svůj oltář v chrámu Svatého Petra v Římě? Svatý Vojtěch, první český biskup a skutečný Evropan? Svatý Jan Nepomucký, jehož sochy najdeme na všech kontinentech? Ne žádný z jmenovaných, všichni tito poutníci směřují k malému Dítěti, k Pražskému Jezulátku.

Jak je možné, že malá soška Dítěte Ježíše dokáže k sobě přitáhnout tolik poutníků. Nahlédněme do minulých časů, abychom poznali úctu našich předků k milostné sošce.

Z literárních pramenů víme, že soška Pražského Jezulátka pochází ze Španělska, kde byla zhotovena pravděpodobně ve druhé polovině 16. století. Uvádí se, že se Ježíšek ukázal jednomu mnichovi a ten následně sošku vymodeloval.

Podle legendy sv. Terezie od Ježíše velice uctívala Ježíšovo dětství a rozšiřovala úctu k Dítěti Ježíši po celém Španělsku. Sošku darovala své přítelkyni, která darovala sošku své dceři, vévodkyni Marii Manriqueové de Lara jako svatební dar, když se v roce 1556 vdala za pana Vratislava z Pernštejna do Prahy. Vévodkyně Marie ji později předala také jako svatební dar své dceři Polyxeně z Lobkovic. Polyxena sošku velmi uctívala a zakusila od ní mnohokrát útěchu a pomoc. Po smrti manžela Polyxena z Lobkovic pak vzácnou sošku darovala roku 1628 klášteru bosých karmelitánů u kostela Panny Marie Vítězné se slovy : „Mějte ji v uctivosti a dobře se vám povede“.

V roce 1631 obsadili Sasové Prahu, karmelitáni uprchli z kláštera, který byl dobyvateli vypleněn a Jezulátko bylo poničeno a odhozeno do skladiště. V roce 1637 se řeholníci vrátili do Prahy. Mezi nimi byl také otec Cyril od Matky Boží, sošku našel mezi starým haraburdím a s bolestí však zjistil, že má ulomené obě ruce. Při modlitbě se mu zdálo, že mu Ježíšek říká: „Smilujte se nade mnou a já se smiluji nad vámi, dejte mi moje ruce a já vám dám svůj pokoj, jak mne budete ctít, tak já vám budu žehnat!“ Otec Cyril nakonec dosáhl toho, že Jezulátku byly vyrobeny nové ručičky, je autorem modlitby k Jezulátku.

Malý Ježíšek začal žehnat klášteru, místním lidem i celé Praze. Ježíškovi byla připisována zázračná moc uzdravení a mimo jiné i záchrana Prahy při obležení Švédy roku 1639.

Roku 1651 byla soška nošena v procesí po pražských kostelích. V roce 1655 byla soška slavnostně korunována pražským biskupem. Rostl počet zázraků a vyslyšení. V roce 1776 byl pro sošku vybudován oltář uprostřed lodi kostela, kde je umístěna dodnes. Císařovna Marie Terezie věnovala Jezulátku v roce 1754 vlastnoručně vyšívané šatičky.

Klášter karmelitánů na Malé Straně byl zrušen v rámci josefinských reforem. Chrám i oltář s Jezulátkem chátral. V roce 1879 se podařilo oltář opravit, ale Jezulátko si muselo peníze na opravu vyprosit samo: putovalo po pražských ženských klášterech s žebráckou mošnou. Podařilo se nejen shromáždit potřebné množství peněz, ale také znovu oživit úctu k Jezulátku. Zprávy o zázracích docházejí z celého rakousko-uherského mocnářství.

Na přelomu 19.-20. století se úcta k Jezulátku rozšířila zázračným způsobem po celém světě. Nejvíce se ujala ve Španělsku, kde má Jezulátko svůj původ. Španělé a Portugalci převezli obrazy a sošky Jezulátka přes Atlantický oceán do koloniálních zemí Jižní Ameriky, úctu nalezneme i v jihovýchodní Asii na Filipínách či v Koreji.

V roce 2009 přišel jako poutník k Jezulátku papež Benedikt XVI. Jako dar přinesl Jezulátku korunku. Mimo korunky věnované Benediktem XVI., patří Jezulátku korunka z roku 1767 a korunka z let 1810 – 1820. Obě byly vyrobeny pražskými zlatníky.

Starobylý zvyk oblékání milostné sošky Ježíška má za cíl přiblížit věřícímu člověku Ježíše jako skutečného člověka. Pomáhá nám zakusit Ježíšovu blízkost a vyjádřit naši lásku a úctu. Nejedná se o modloslužbu, vždyť neživá soška slouží pouze jako připomínka a prostředek k duchovnímu setkání s živým Kristem.

Samotná soška představuje Ježíše jako skutečné malé dítě oblečené do prosté košilky. Tato soška, vznešená ve své prostotě, je oblékána do bílé alby a královských šatů, aby se vyjádřila myšlenka společná všem křesťanům, že toto dítě je králem z Davidova rodu, ba co více – že Ježíš je Boží Syn a Bůh sám, Král králů a Pán pánů.

Jezulátko se jako kněz u oltáře převléká do oděvů barvy daného liturgického období, které se řídí podle církevního kalendáře. Alba a královský oděv připomínají na jedné straně bezbrannost Božího Dítěte, na druhé straně pak Ježíšův královský titul a božskou všemohoucnost.  Korunka se nenasazuje přímo na sošku, je připevněna samostatně těsně nad Jezulátkem.

Obecně se používají čtyři základní barvy:

· Bílá = barva slávy, čistoty a svatosti – pro slavnosti, dobu velikonoční a vánoční

· Červená = barva krve a ohně – pro Svatý týden, Svatodušní svátky a svátky sv. Kříže

· Fialová = barva pokání – pro dobu postní a adventní

· Zelená = barva života a naděje – pro liturgické mezidobí (nejčastější barva)

Soška Pražského Jezulátka znázorňuje Ježíška v jednoduché košilce, jako obyčejné dítě, ale jeho ruce vyjadřují kněžskou a královskou důstojnost. Pravá ruka žehná, levá drží vladařské jablko. Úcta věřících ještě zdůrazňuje moc božského Dítěte tím, že ho obléká do kněžských a královských rouch a na hlavu mu klade korunku.

Na první pohled vidíme, že v rukách malého Ježíška je veškerá Boží moc a požehnání. A rozdává ho štědře – ne jako přísný soudce nebo učitel, ale jako dítě, které sype z kyblíku písek nebo bezstarostně vylévá z vany vodu. Stačí se s důvěrou postavit do proudu jeho milosti.

Modlitba otce Cyrila

Ó Ježíšku, k tobě se utíkám, skrze tvou Matku tě žádám,
vysvoboď mě z této mé nouze (možno konkrétně vyjádřit),
neboť ti pevně a upřímně věřím, že tvé božství mě může ochránit.
S důvěrou doufám v tebe, že najdu tvou milost.
Z celého srdce a duše tě miluji, s bolestí lituji svých hříchů
a na kolenou tě prosím, Ježíšku, vysvoboď mě z nich.
Mým předsevzetím je polepšit se a již tě znovu neurážet.
Proto se ti odevzdávám a chci vše trpělivě snášet
a vždy ti opravdově sloužit.
A svého bližního jako sebe sama chci kvůli tobě ze srdce milovat.
Ježíšku, Dítě, klaním se ti, ó mocné Dítě, prosím tě,
vysvoboď mě z této mé nouze (možno vyjádřit slovy),
abych se věčně mohl těšit z tebe, s Marií a Josefem tě viděl
a se všemi anděly se ti klaněl.
Amen.

Modlitba papeže Benedikta XVI. k Pražskému Jezulátku, kterou pronesl při své návštěvě chrámu Panny Marie Vítězné dne 26. září 2009.

Pane Ježíši, máme Tě před očima jako dítě a věříme, že jsi Boží Syn, jenž se stal člověkem skrze Ducha svatého v lůně Panny Marie. Podobně jako v Betlémě i my, spolu s Marií a Josefem, anděly a pastýři, se Ti klaníme a vyznáváme, že jsi náš jediný Spasitel. Stal ses chudým, abychom my zbohatli z Tvé chudoby; dej, ať nikdy nezapomínáme na chudé a na ty, kdo trpí. Ochraňuj naše rodiny, žehnej všem dětem celého světa a dej, ať nám vždy vládne láska, kterou jsi přinesl, aby činila náš život šťastnějším. Dopřej všem lidem, Ježíši, aby porozuměli poselství Božího narození, aby pochopili, že jsi přišel darovat celé lidské rodině světlo, radost a pokoj. Neboť Ty jsi Bůh a žiješ a kraluješ s Bohem Otcem v jednotě Ducha svatého po všechny věky věků.
Amen