Milí přátelé,

rád bych se zeptal, jestli víte, co je ideální vánoční dárek pro psa. Já jsem to totiž celý život nevěděl. Až do minulé středy. Tehdy se o tom psalo v novinách – a když je něco v novinách, tak to přece musí být pravda. Takže nejlepším dárkem pro psa je … těsně před webovou kamerou do výběhu … konzerva z lososů. Psali tam, že lososi jsou už od malého plůdku v uzavřených vnitřních bazénech, v křišťálově čisté vodě, jsou krmeni pouze přirozenou stravou bez léčiv nebo umělých aditiv, a především bez možnosti napadení parazity. Ryze český výrobek z výhradně nejkvalitnější české suroviny.

Jestli to vypadá, že se posmívám dárku, který se dá tak leda zkonzumovat – a v tomto případě, abych tak řekl, sežrat – tak to je omyl. Vím, že jsou lidé, které děsí už samo slovo konzum, ale myslím si, že přehánějí. Kdyby totiž měli pravdu, tak proč by součástí světa, který my křesťané vnímáme jako Boží stvoření, byla kromě lososů taky čokoláda, bramborový salát nebo víno? Potíž s konzumováním není v tom, že je, ale v tom, kde je. A chyba tu nespočívá ve věcech samých, ale v tom, jak k nim člověk přistupuje. To znamená: jestli k nim přistupuje svobodně, protože v ničem jiném se tu od zvířat nelišíme, jenom ve svobodě.

Konzumovat se dá leccos – třeba ten bramborový salát: a taky co jiného se salátem? Konzumovat se dá víno, proč ne – ale tady už je dobře vidět, jak důležitá je svoboda: je rozdíl ho pít, protože teď chci a jindy ne, a pít, protože teď musím a jindy taky. Smyslem pak není pít, abych ochutnal, ale pít, abych pil.

Jenže takto se dá konzumovat mnoho jiných věcí – včetně takových, na které se rukou sáhnout nedá. Konzumovat se dá třeba práce – a pozná se to podle toho, že smyslem není, abych něco udělal, ale abych pracoval, protože nic jiného už neumím. Konzumovat se dá pravomoc, když smyslem není postavit své větší možnosti do služby druhým, ale dirigovat, abych dirigoval. Konzumovat se dá pomoc druhým lidem, když smyslem není jim pomoct, ale ujistit sebe sama o své potřebnosti. Konzumovat se dá taky bohoslužba, když nejde o pokorné zastavení slabého člověka před tváří milosrdného Otce, ale třeba o pyšné potvrzování své převahy nad těmi, kdo tu nejsou. Konzumovat se dá klidně taky slavení vánoc, když na připomínku toho, že jedna rodina neměla nic, musíme mít všechno.

Ale je to cesta, která dřív nebo později sama ukáže svou absurditu. Byl jsem jednou u toho, když si dvě děti rozbalovaly dárky. Jeden vzal balíček, škubnutím rozerval obal a zakřičel: „Minecraft!“ To už bral do ruky balíček ten druhý, natrhl ho a zařval: „Tablet!“ Během pouhých několika desítek vteřin se všude povalovaly naškubnuté dárky, rozbalený nebyl ve skutečnosti ani jeden a do toho se z vedlejšího pokoje ozýval pokřik: „Já mám osm! Kolik máš ty?“ Do té doby jsem něco takového znal pouze ze začátku prvního dílu Harryho Pottera... A obávám se, že to nelze přejít blahosklonnou větou: „To víte, děti...“, protože to bylo všecko, jenom dětská radost ne. To byl konzum, proti kterému se ozývám i já: Když dostávám proto, abych dostal, a ne proto, abych přijal.

Dostávat totiž může kdokoliv, i ten pes, ale v pravém smyslu slova přijímat může jenom svobodný člověk. Teprve když přijímám, zaujmu osobní postoj k tomu, co jsem dostal. V okamžiku přijetí se totiž svobodně rozhoduju mít to, co jsem neměl. A přiznávám tak, že jsem něco neměl. Přiznávám, že jsem byl v té věci chudý. Jenomže říct, že jsem chudý, je trapné. Proto má mnoho lidí ve skutečnosti potíž něco přijmout. Proto chce mnoho lidí „nebýt dlužen“. Ne že bychom měli být zadlužení jak státní rozpočet, ale snaha oplácet jenom proto, abych nebyl dlužen, a ne že také já toužím obdarovat, je zase jenom dalším příkladem nesvobody.

Myslím, že pochopení pravého smyslu vánoc se velmi často míjí účinkem proto, že za skutečným přijetím toho, co se tehdy stalo, následuje právě ten pocit trapnosti nad tím, jak jsem byl chudý, a zjištění, že tohle oplatit nepůjde.

My křesťané žijeme jenom z toho, že jsme v Ježíšovi z Nazareta poznali svého osobního Zachránce, Spasitele. Jak slýchám od svých bratří a sester ve vzácných chvílích niterných rozhovorů, poznali jsme ho každý svým jedinečným a trochu jiným způsobem, ale každý osobně, tváří v tvář – protože hranice času a prostoru tu prostě nehrají sebemenší roli. A bez tohoto setkání a poznání bychom byli jenom náboženskými folkloristy (což se taky někdy stává). Teprve toto poznání pak dává smysl všem těm dárkům a stromkům a kaprům a salátům a minecraftům a tabletům v rodinách, do kterých je zván Ježíš. To všecko krásné vánoční dění pak znamená, že jsem přijal, co jsem tehdy v Betlémě dostal i já, že už mi není trapné být mu za to celý život i celou věčnost dlužen a že, jak umím, chci obdarovat jiné a toužím, aby přijali a necítili se dlužni. Protože prostě nemůžu jinak: jako dítě, které vám pro samou radost přinese zítra ráno neumělý obrázek dárku, který byl dnes pod stromečkem. Je pak jedno, jestli ten dárek stál korunu nebo milion, protože se podařilo to hlavní: posunout radost a lásku o jednoho člověka dál.

A o to tady dnes jde, jenom o to: jestli dovolím svému Tvůrci i Dárci, aby skrze mě posunul radost a lásku dál. Ne že by nemohl sám: může, a jak… Ale touží nebýt v tom obdarovávání sám. Proč – to netuším, ale že to tak je, to vím jistě. Protože pohled na Dítě v Betlémě a Muže na kříži mě v tom naprosto utvrzuje.

Prosím Tě, Pane, abys v nás obnovil dar dětství, které, když dostává, také přijímá a necítí se svazováno dluhem. Prosím Tě, abys tak dal smysl všem těm malým i velkým dárkům, které tento večer přinesl. A prosím Tě, aby se darem nad všechny dary stala díky Tobě sláva na výsostech Bohu, na zemi pokoj a v lidech Tvoje zalíbení (Lk 2, 14).

Amen.