9. leden 2023

Chtěla bych se s Vámi podělit o zkušenost, kterou jsem získala během vánočního času, věřte mi přátelé, že jsem z toho byla velmi smutná. Po mnoha letech jsem zavítala na půlnoční mši svatou ve své rodné farnosti. Těšila jsem se, že se opět sejdu s mnohými přáteli z mládí a o Štědrém dnu budeme k sobě upřímnější, naše vzájemná přání nebudou strojená a také „standartizovaná“, úsměvy budou skutečné, a ne pouze umělé…

Přestože půlnoční se nesloužila právě o půlnoci, ale trochu dříve, neměla jsem pocit, že by se u kostela shromažďovalo více lidí, aby spolu prohodili pár upřímných slov. Věžní hodiny odbíjely celou a kostelem zněl velebný tón varhan hlásající, že této noci přišel na svět Spasitel světa... Lavice byly zaplněny, žádní stojící pravidelní návštěvníci nepřišli...

Mše svatá byla u konce a po poslední koledě Narodil se Kristus Pán jsme si potřásli ruce a rozcházeli se pomalu k domovům. U vchodu kostela jsem potkala sousedy svých rodičů, kteří se společně se svými odrostlejšími dětmi vydali na mši svatou pěšky. Po krátkém pozdravení jsem se zeptala, zda se můžu přidat na společnou cestu k domovu.

Chvíli mi trvalo, než jsem se dostala k otázce, která se mi honila hlavou: „Co se stalo, že je nás v kostele tak málo? Přece covid skončil, tak proč je nás zde tak málo?“ Odpověď byla velmi rychlá a stručná: „A Vaši ti to neřekli? No přece kvůli našemu knězi chodí tak málo lidí...!“ Tak jsme pomalu přicházeli domů, sousedi do svého domu a já k rodičům, a přitom mi ještě dlouho po rozchodu i po ulehnutí do postele zněla ona odpověď.

Ať pátrám ve své paměti jak chci, nikdy jsem se nesetkala s tím, že by mi moji rodiče něco takového říkali. Už jako dítěti, mi vysvětlovali, že do kostela se nechodí kvůli panu faráři, ale kvůli Někomu jinému, který je Nejdůležitější v mém životě, do kostela chodíš kvůli Pánu Bohu, Pánu Ježíši, P. Maria jako Tvá matka v nebi má radost, když tě vidí v tvé lavici a je smutná, když tam nebudeš...

Co se změnilo za těch několik desítek let, co jsem opustila dětská léta? Když člověk postupně odkládá dětské botičky, získává nové znalosti, které prohlubuje studiem a stává se dospělým, přece nemůže ve vztahu víry zůstat tím malým dítětem, které nerozumí moudrému a vzdělanému knězi, přednášejícímu věrouku v kázáních, musí se sám učit a svou víru rozvíjet, a ne ji zabíjet, či dokonce zapírat, neboť je to to, co je právě „in“.

Mnohdy se nám může stát, že v neděli chodíme do kostela proto, že je to tak dané a už jsme si na to zvykli, a proto pokud se nám nechce vstávat, tak občas vynecháme, ono to nevadí. Potom se také můžeme stát pohodlnějšími a lenivějšími a proč bychom chodili někam, kde je zima, a ještě jsou tam nepříjemní lidé a musíme vstávat a klečet. Když však zmáčkneme to správné tlačítko, tak díky přenosu TV můžeme být třeba i každou neděli na mši svaté ve Vatikánu a to je přece více, než v našem venkovském kostelíčku, kde je zima…

Ne přátelé, to čím asi mnozí z nás prochází je období ztráty víry, je tak „snadné ji vyměnit za pozlátka, která nám nabízí svět.“ Proč odkládáme to, co celé generace si uchovávaly a předávaly dalšímu pokolení. Vždyť víra nás držela při životě ve všech těžkých chvílích našeho života. Přece víra je něco, co nám vždy pomáhá, pohání nás to vpřed, činí nám každý den jedinečným, neboť v něm můžeme s důvěrou děkovat Bohu, za vše co jsme dostali, třeba za sluneční svit, za povýšení v zaměstnání, za narození vnoučka, za úspěšné zdolání zkoušky, za dar zdraví, přátelství či důvěru svých blízkých...

Ne pan farář, který nám není sympatický, neboť mluví potichu, nebo zase mluví nahlas, ale má dlouhá kázání a nestihnu včas oblíbený seriál, či pan farář, který je stále vážný nebo na oplátku se zase neustále usmívá, není příčina mé neúčasti na mši svaté. Všichni jsme děti Boží, to zaznělo v dnešním evangeliu o svátku Křtu Páně. I já i pan farář, a všichni jsme byli stvořeni jako Boží obraz. Každý máme své přednosti a své nedostatky.

Stačí se podívat na sebe v zrcadle, nikdo z nás není dokonalý, ani Miss Universe. Asi téměř všichni máme moderní mobily, zkusme si jen tak pro sebe nahrát náš rozhovor doma a poslechněme si jej v tichu... Asi také nebudeme dokonalí, stejně jako tiskoví mluvčí různých úřadů. Vždyť jsme jenom lidé, kteří také nejsme všem sympatičtí a jsou i tací, kteří nás „nemusí“.

Zkusme se vrátit zpět do „naší levice v našem kostele“, zkusme se podívat na lidi kolem sebe. Všichni mají svá trápení, své starosti, které odevzdávají Pánu Bohu, ale jsou tu i jejich radosti a události, za které chodí zde Pánu Bohu děkovat. Nemáme co Pánu Bohu odevzdat, za co děkovat, za co prosit i my? Máme skutečně všechno, nebo si to jen ve své pýše namlouváme a proto Pána Boha nepotřebujeme?

Zkusme se podívat i jiným zorným pohledem na svého pana faráře, zjistíme, že jeho kázání jsou skutečným předáváním Božího slova, ale nemohu při tom myslet na přípravu nedělního oběda; budu-li chtít udělat něco dobrého pro farnost, první s tím seznámím svého pana faráře a teprve potom ty ostatní. Vždyť on pan farář má na starosti všechny své farníky a co my farníci, všichni se staráme a pomáháme mu, aby jeho farnost, tedy naše farnost byla tou „nejlepší na světě“? Pokud odpovíme ano, potom věřím, že náš kostel nebude poloprázdný, ale opět se zaplní a já budu skutečně vědět, že do kostela se nechodí hlavně kvůli panu faráři, ale pro zlepšení mého vztahu ke svému nebeskému Otci, vždyť jsem přece od křtu dítětem božím...