8. leden 2022

Milí spolufarníci,
když jsem před Vánocemi napsala na náš web svůj první příspěvek, byla jsem z toho tak nadšená, že jsem se o tu radost chtěla podělit se všemi svými blízkými i vzdalenými. Se svou rodinou, přáteli, známými i dávno zapomenutými na sociálních sítích.

Sdílela jsem svůj příspěvek v prostředí, kde bez nadsázky můžu říct, že 60% - 70% z těch "mých lidí" Boha nezná.

Nevím, jestli to bylo tou předvánoční atmosférou a všichni jsme byli tak nějak lepší, ale nezaznamenala jsem jedinou negativní reakci. Přestože určitě nějaké byly, zůstaly nevyřčené. A naopak slova podpory a uznání mě příjemně hřály u srdce a musím přiznat, příjemně masírovaly ego.

A pak mě to napadlo. Chtěl by to Pán Bůh takhle? Líbilo by se mu to? V nejednom místě v písmu svatém se píše: "poslední budou prvními...", "pýcha předchází pád a namyšlenost zkázu...". A tak jsem hledala odpověď na svoje otázky a snad našla. Mezi pýchou, kterou Bůh nenávidí (Přísloví 8:13) a pýchou či hrdostí, kterou pociťujeme, když se nám něco podaří, je rozdíl. 

Nic z toho, čeho se nám na tomto světě podaří dosáhnout, by nebylo možné, pokud by nás k tomu Bůh neposílil a nepomáhal nám.

Vím to. A taky vím, že Bůh nechce být zavřený někde v sterilním prostředí, ve svatostánku, v kostele..., kde ho my věřící navštívíme jednou za týden. Chce jít mezi nás, být pořád s námi, možná ještě víc mezi ty, kteří ho neznají. A tak jak jsem předtím psala o tom, že je úlohou maminek naučiť děti poznávat Boha, je možná úlohou nás věřících svědčit o Bohu v našem světě, aby ho poznávali všichni. Možná právě proto spojil i můj život s jedním takovým, který ho až tak nezná, a že ta společná cesta, právě díky té názorové odlišnosti, je někdy náročná. Ale o tom snad někdy příště.

Jestliže mě Bůh nasměroval k tomu abych o něm psala, děkuji za to a cítím radost. Chci se o tuto radost dělit. O to víc v dnešních dnech, kdy negativismus každodenních zpráv nás doslova zaplavuje. Ta naděje, kterou jako věřící máme a s kterou doufáme ve věčný život, nám dává sílu překonávat všechno. Protože vše co se na tomto světe stane, je pomíjivé, dobré i to zlé. Každého z nás čeká jednou konec, nebo nový začátek? Je jen na nás, jak se na to chceme dívat.

A tak, jak se na nový rok zvyknou dávat předsevzetí, zkusme my všichni, věřící, nevěřící, dobří lidé, šířit kolem sebe radost, odpouštět si navzájem i sobě samým, pečovat o sebe a prožívat štěstí i tam, kde ho někdy nevidíme.