1. květen 2017

Nedávno jsme mohli vyslechnout při mši svaté čtení z evangelia, připomínající nám apoštola Tomáše a jeho nedůvěru ke zvěsti o zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Jde o jeden z nejznámějších obrazů z Písma, který se promítl i do lidové slovesnosti, a to v podobě docela úsměvného označení osoby pozbývající víry či důvěry coby "nevěřícího Tomáše". Tím také význam tohoto biblického obrazu pro mnohé začíná a končí. Zkusme se však hlouběji podívat na to, co nám příběh o nevíře apoštola Tomáše může dát poznat a pochopit.

Apoštol Tomáš v tomto biblickém obrazu ztělesňuje a zdůrazňuje to, co je člověku dáno, tedy schopnost tvořit si vlastní, byť mnohdy mylný úsudek. Člověk, tvořící si úsudek, je někdy nerozhodný a o něčem pochybuje, žádá důkazy a zdráhá se uvěřit něčemu, co sám neviděl a není to, řečeno vědecky, exaktně ověřeno.

V zajetí lidské logiky bychom asi čekali, že Ježíš takového pochybovačného učedníka jako je Tomáš odvrhne, pošle ho pryč s nevolí a vztekem, že se celý čas marně snažil Tomáše uvést do podstaty svého učení a nyní mu dává zbytečně nahlédnout do tajemství vzkříšení. Ano, lidská logika velí řídit se poučkou "pokud nevěříš, neztrácej tu čas, nikdo tě tu nedrží a jdi si tedy za svým".

Při pohledu na tento biblický text se nám však musí zatajit dech z naprosto jiného Ježíšova přístupu. Předně sám přichází mezi své zprvu po okolí rozprášené a nyní zdrcené učedníky, plné strachu a zřejmě i zklamání z toho, co prožili v uplynulých dnech. Vždyť jsou před Židy schováni za zavřenými dveřmi, schází se tajně a jsou bezradní…

Jaké muselo být asi jejich zklamání z vyvrcholení Ježíšova veřejného působení! Nezapomeňme, že učedníci nechali všeho, svých rodin, majetku i zaměstnání a následovali Ježíše. Jejich život se tak obrátil naruby. Ježíšova slova a činy byly ohromující, stejně jako davy, které ho následovaly a obdivně ho oslavovaly.

Najednou však přišel prudký pád. Co na tom, že ho Ježíš předpovídal. Možná v koutku srdce věřili, že se tak nestane a Ježíš se vyjeví jako mocný Mesiáš v celé své slávě a síle. Nestalo se, mlčel před svými soudci a v tichosti a pokoře přijal veškerou potupu i pokořující mučednickou smrt na kříži. Mezi učedníky nastalo zděšení a hrůza, která je patrná z Petrova několikerého zapření, každý hleděl už jen na záchranu sebe sama...

Ideál byl ztracen, hořkost a zklamání, strach a zděšení, vztek a beznaděj, to vše a mnohé další patřilo nyní k učedníkům. Ježíš je však nekárá skrz to, že se rozprchli, netrestá je za jejich lidskou slabost, nevyčítá zradu. Naopak, k lidskému údivu k nim přichází po svém zmrtvýchvstání, přeje jim pokoj a dává jim svého Ducha. Odměnou za tato jejich „selhání“ (dá-li se to tak vůbec nazvat, jelikož Ježíš evidentně takto na chování a činy svých učedníků nenahlíží) je jedinečná možnost vidět oslaveného Ježíše na vlastní oči.

A ten z nich, Tomáš, stále nevěřící, že jde skutečně o Ježíše, má dokonce jako jediný z nich možnost se dotknout Ježíšových ran a vložit svou ruku do jeho boku. Učedník z lidského pohledu nejvíce zavrženíhodný pro svou malověrnost, dostává překvapivě namísto odmítnutí mnohem větší porci milosti než ostatní. Ten, který je v daném okamžiku v našich očích nejposlednější a nejmenší, je prvním a jediným, kterému je dána možnost kontaktu s oslaveným Ježíšovým tělem. Dotýká se fyzicky Ježíšových ran, symbolů jeho utrpení, zakouší je na vlastní dotek a na vlastní kůži... Na tuto zkušenost reaguje naprosto fantasticky a spontánně, přitom však tak prostě se slovy "Pán můj a Bůh můj". Co víc taky po této zkušenosti říct...

Ztotožnit se s apoštolem Tomášem může nepochybně každý z nás. Jsme plni vzteku z toho, že se nám nedaří, strachu z toho či onoho, plni hořkosti a zklamání z neúspěchu a nenaplnění svých představ. Ježíše nevidíme, pochybujeme, ztrácíme naději a nevěříme. A stejně jako se Tomášovi dostalo v tomto okamžiku milosti dotknout se Kristových ran, jsme i my milosrdně obdarováni možností dotknout se symbolicky znamení Ježíšova utrpení.

Jsou to naše každodenní starosti a trápení, nemoci, úzkosti a bolesti. V nich se nám dostává milosti dotknout se Kristových ran a zakusit něco z toho co prožil on sám. Dokážeme-li ztotožnit své rány s Kristovými a prožívat toto spojení, pak nám s pocitem doteku Božího milosrdenství mohou z úst vyklouznout slova "Pán můj a Bůh můj".