14. leden 2017

Sotva se nám narodil Spasitel, už k němu spěchali až z dalekých končin tři králové. To znamená, že to opět bylo úplně jinak, než bychom čekali. Jako kdyby nestačilo, že se Spasitel narodil jako obyčejné, bezbranné a zranitelné dítě ve chlévě na slámě. Jako první se mu pokloní a radostně ho vítají poslední z posledních… pasáci dobytka.

Kdo to kdy viděl, takový bídný příchod zachránce! Člověk by čekal, že toužebně vyhlížený Mesiáš vejde do světa s velkou pompou, a to nejlépe v poledne. Otevřou se nebesa a po obrovském bílém schodišti sestoupí z nebeských výšin za zvuku fanfár pohledný mladík oděný do královského hermelínu a s korunou na hlavě. Úžasem oněmělému davu řekne triumfálně: „Tak tady mne máte…“ Bohužel toť ubohá a naivní lidská představa…

Bůh se naštěstí nikdy nenechá svázat našimi představami a činí vše v rozporu s naším očekáváním. Když se Ježíš narodí, tak tehdejší honorace o této události vlastně ani neví. Jakmile se radostná zvěst o jeho příchodu dostane až do těchto „vyšších“ sfér, nespěchají skládat poklonu, ale kují záhy pikle. Zato cizinci z dalekých zemí rozeznávají zcela bezpečně a nečekaně znamení na nebi. A v tomto okamžiku si přátelé položme trochu troufalou otázku, v kterém zástupu se ocitáme my?

Jsme těmi zaslepenými, co možná i nevědomky stále čekají na triumfální příchod Mesiáše? Jsme těmi, co požadují další důkazy o jeho existenci k posílení vlastní víry? Jsme ti, co se pro spoustu starostí s vlastní kariérou, úspěchem a blahobytem, nechtějí ani nemohou blíže zabývat nemluvnětem narozeným kdesi mimo naše zorné pole? Nemluvně narozené v nuzných podmínkách na okraji společnosti je přece mimo naše rozlišovací schopnosti a pod naši úroveň…

Nebo je to jinak a jsme ti chudí duchem, ve smyslu vlastního umenšení, pokory a schopnosti vnímat nejen sebe, ale i Boha všude kolem nás? Vidíme a slyšíme to, co pastevci a tři králové? Jsme naladění na správné frekvenci a přitahováni silou betlémského světla? Těžko říci, do prostoty a odevzdanosti pasáčků máme asi všichni docela daleko. Kašparem, Melicharem či Baltazarem se snad můžeme stát daleko snáze. Uvažte se mnou.

Když skutečně uzříme Světlo světa, tak za ním odhodlaně půjdeme, a to zřejmě dlouhou cestou jako ti tři králové. Vpravdě naše dnešní doba je ke Kristovu učení velmi vzdálenou exotickou destinací. Žijeme v bohaté části světa a máme s třemi králi společné i to, že se obklopujeme blahobytem a žijeme v přebytku a přemíře čehokoliv. Vydáme-li se však na cestu za Světlem, je naděje, že si sebou nepobereme všechno a po cestě budeme ještě rádi a štědře rozdávat. Otevřeme své měšce, přiložíme ruku k dílu, věnujeme čas, ztratíme pár slov, darujeme úsměv.

Až přijdeme do cíle, do prostého chléva ke Spasiteli, snad se nebudeme této jeho královské komnaty už vůbec štítit. Věřím, že budeme ochotni nemluvňátko počastovat vzácnými dary jako tenkrát ti tři - K+M+B. Nechť jsou naše dary získané a přinášené skrze naše obrácení, upřímnost a prostotu. Jedině pak nás ovládne ona opravdová radost a naděje, kterou nám Ježíš přinesl oné noci v betlémském chlévě.