24. červenec 2017

Jedna paní, která pracuje ve velkém domově pro seniory, mi vyprávěla o své práci a životě v ústavu. Mimo jiné řekla: "Nedovedete si představit, jak jsou někteří opuštění. Materiálně jim nic nechybí. Mají také plné lékařské ošetření, mají všechno pohodlí na stará léta, ale nic víc. U mnohých se příbuzní objeví jen velmi zřídka, a tak je lidem v domově smutno, cítí se zapomenuti".

Kdybychom řekli, že jenom v dnešním světě vděčnost vymizela, přeháněli bychom, protože to vždy byla jedna ze zapomenutých ctností. Ale proč vlastně lidé zapomínají být vděční? Důvodem může být samozřejmost, s níž rádi přijímáme dobrodiní, která vůbec samozřejmá nejsou. Neuvědomujeme si jejich hodnotu, a proto ani necítíme žádnou vděčnost. Někdy člověk musí např. ztratit zdraví, aby si ho dokázal vážit a pečovat o něj. A nebo za jak samozřejmou považují členové rodiny službu matky v domácnosti. Co všechno dělá dobrá matka pro svou rodinu, si bohužel její blízcí uvědomí někdy až příliš pozdě. Někdy slýchávám od pozůstalých na pohřbu: „Kdybych mohl vrátit čas, byl bych laskavější, trpělivější, pozornější...“ Jak těmto smutným chvílím předejít?

Vděčnost je jakýsi vědomý užší vztah s druhým. Žena se stává matkou tím, že zrodí dítě a že se o něho stará. Dítě je v pravém slova smyslu dítětem, když toto přijímá, když si uvědomuje, že tím vznikl nesmazatelný vztah s matkou. Když se matka zřekne svého dítěte, zranila sama sebe ve svém mateřství. A děti, které se nehlásí k rodičům, popřely svou vlastní rodinu. Nevděčnost je tedy proces atomizace společnosti – živý organismus se rozpadá na osamělé buňky. Narušují se mezilidské vztahy, lidé se zraňují. Nevděční lidé považují za přirozené od společnosti brát, ale nechtějí dávat, necítí se zavázáni tím, co dostali.

Křesťanství přenáší problém mezilidských vztahů na vyšší úroveň. Aby se člověk vyvinul jako člověk, potřebuje druhé lidi, musí od druhých stále něco přijímat. Ale současně všecko pochází z rukou Boha, který je zdrojem všeho dobrého. První vděčnost tedy patří Bohu. Ten, kdo je vděčný Bohu, hledá stále příležitost, jak by projevil svou odpověď na dary, které dostal. Dokáže prokázat dobro i docela neznámému člověku. Naopak ten, kdo není vděčný Bohu, snadno zapomene i na svoje blízké.

V atomizované společnosti naší doby je často těžké být vděčný jednotlivým lidem. Vždyť jeden druhému slouží buď za peníze nebo z povinnosti. Jenom pevné vědomí, že existuje osobní dárce Bůh, který nám dává vše, může tuto rozpadající se masu zase oživit opravdu lidskými vztahy.