27. říjen 2016

Na letních cestách jsme potkali pár mladých lidí, ze kterých vyzařovala zamilovanost a také ještě něco více. Povídali jsme si a oba slíbili, že odpoví na naše otázky, které uveřejníme na farním webu. Říkejme jim třeba Adam a Eva.

Kolik je Vám let, kdy a kde jste se potkali poprvé a kdy jste se rozhodli pro společný život?

Eva.: V době, kdy jsme se potkali, mi nebylo ještě dvacet. Narozeniny jsme oslavili za 14 dní po seznámení a již společně. První setkání, které já si pamatuju, proběhlo v březnu roku 2013, kdy jsem přišla na studijní stáž záchranné služby a jako školitel mi byl přidělen právě Adam.
Dlouhou dobu jsme ani jeden z nás nemluvili o společném životě, ale i přes to jsme tak nějak oba cítili, že spolu chceme být a neskončit jen u chození. Společnou budoucnost jsme pak začali více rozebírat po dvou letech známosti. A teď, když máme osm měsíců před svatbou, nemluvíme o ničem jiném.

Adam.: Je mi 31 let. Poprvé jsme se potkali u mě v práci, když k nám Eva přišla na stáž. Samozřejmě, že mě napřed zaujala svým vzhledem, ale hned na prvních schůzkách se mi zalíbila i svými životními postoji, které jsou podobné jako mé, a rodinným životem. Pochází stejně jako já z věřící rodiny, což je pro mě hodně důležité. I proto jsem postupně začal uvažovat o společném životě. Nedokážu přesně určit období, kdy to přišlo, spíš to ze začátku byla taková myšlenka, která se postupně přeměnila v rozhodnutí. Spolu jsme o společném životě začali mluvit taky postupně, napřed to byly jen takové úvahy, jak si to každý z nás představuje a postupem času tyto naše představy dostávají reálné obrysy.

Jste věřící, považujete se za věřící nebo stojíte mimo jakoukoliv církev?

Eva.: Já jsem odmala byla vychovávána v katolické víře, takže ano, jsem věřící.

Adam.: Pocházím z věřící rodiny a jsem věřící.

Jste jedináčky nebo máte sourozence, tedy v tom případě se můžeme domnívat, že jste se naučili žít společně, nikoliv jako „jedináčci“, je to tak?

Eva.: Já jsem prostřední ze tří sourozenců, takže teoreticky bychom „skupinově“ uměli žít. Bohužel poslední roky každý studujeme v jiném městě, doma se naráz potkáme výjimečně, takže já jsem za tu dobu spíše odvykla společnému soužití.

Adam.: Mám tři sourozence. Donedávna jsme žili všichni v jednom domě, takže jsem zvyklý žít společně s dalšími, i když před pár lety jsem se odstěhoval abych se osamostatnil a naučil se starat sám o sebe, ale stále rodičům a sourozencům pomáhám, když je potřeba a oni zase mně.

Jste tedy zasnoubeni a víte, že můžete spolu zůstat určitý čas, aniž byste si lezli na nervy?

Eva.: První větší zátěžový test byla letošní společná týdenní dovolená. To krize přicházela vždy tak po dvou dnech, ale byla to spíš jen taková nedorozumění, která netrvala déle než pár minut. My se na sebe prostě nedokážeme zlobit dlouhodobě…

Adam.: Myslím si, že ano. Vždy přijde nějaké nedorozumění nebo krize. Důležité je, že si o tom dokážeme promluvit a snažíme se to nějak řešit. Myslím, že se nám to daří a jsme připraveni žít spolu.

Dokážete spolu strávit delší čas, třeba společné koníčky, zaměstnání apod.?

Eva.: Určitě máme společné koníčky, ale pak máme i každý své, na kterých si trváme a provozujeme je i nadále - já běhaní a Adam kolo. Je to zároveň čas, kdy si můžeme navzájem od sebe odpočinout.
A co se týče společného zaměstnání – určitě by to šlo, ale zkoušet to nebudeme. Když jsme každý v jiné práci, můžeme se na sebe přece více těšit a zároveň máme pak následně více pracovních témat, která můžeme probírat…

Adam.: Rádi spolu navštěvujeme památky a zoologické zahrady, už jsme jich spolu navštívili spoustu. Zároveň máme i koníčky, které provozujeme sami. Já třeba cyklistiku. Na kole jsem jezdil vždycky sám, ne ve skupině. Dokážu si tak odpočinout od lidí. Nemyslím to zle, ale moje zaměstnání je zaměřeno na práci s lidmi, kteří ode mě očekávají pomoc. Na kole jsem úplně sám a prostě vypínám. Myslím si, že společné zážitky a prožité chvíle jsou důležité, ale jsou důležité i okamžiky, kdy je člověk sám se sebou. O to víc se potom těší ze společných chvil. Mám rád oddělený pracovní a soukromý život. Při společném zaměstnání to jde dost těžko. Jsme spolu rádi a chceme spolu trávit co nejvíc času, ale všeho moc škodí.

Prožíváte společně okamžiky, které jsou velmi krásné, a naplňují Vás vzájemným poznáváním. Myslíte, že by se tyto okamžiky měly objevit na sociálních sítích, nebo by měly být Vašim společným pokladem?   

Eva.: Co se týče mě, tak jsem spíše ze „staré školy“. Facebook sice mám, ale jen kvůli studijní skupině ve škole. Takže statusy o našem vztahu, fotky z našich dovolených, novinky o zásnubách na našich facebookových profilech nenajdete. Máme za to, že všichni, kteří mají tyto informace mít, případně vidět jakékoli fotky, je uvidí od nás samotných, nikoli prostřednictvím jakýchkoli virtuálních médií.

Adam.: Mám facebook, internet využívám, ale rozhodně nepatřím mezi lidi, kteří veškeré své myšlenky a pocity uveřejňují. Náš vztah je pro mě něčím jedinečným a nemám potřebu se o každém našem společném zážitku nebo rozhodnutí svěřovat široké veřejnosti.

Jakou představu máte o čase před svatbou a po svatbě?

Eva.: Momentálně náš společný čas je dán spíš nastalou situací než tím, jak bychom si to představovali, případně chtěli. Jelikož já studuji v městě X, snoubenec pracuje ve městě Y, potkáváme se momentálně někde „na půli cesty“…  Samozřejmě bychom se rádi viděli častěji, ale bereme to tak jak to je. Existují přeci i telefony, skype a podobné možnosti, takže se můžeme vidět i na dálku. A po svatbě to bude obdobné, minimálně do doby, než dostuduji. Já budu přes týden ve škole, v té době už manžel v práci a na víkend se potkáme u nás doma.

Adam.: Řekl bych, že společný čas před svatbou se čím dál více zaměřuje na přípravu na manželství. Dokážeme se bavit i o jiných věcech, ale tohle je téma číslo 1. Společného času by mohlo být více, já chodím do práce a Eva. ještě studuje, ale to tak bude vždy, že budeme mít svoji práci. A po svatbě? Zařizování společného bydlení, příprava na děti a prostě společný život.

A co děti? Přijmete je „jak přijdou“, nebo budete rodičovství odkládat na „potom, až pořídíte…“?

Eva.: Již teď víme, že děti rozhodně chceme. Ale společně jsme se domluvili, že já v klidu dostuduji, najdu si práci a poté založíme rodinu. Nic neodkládáme, ale spěchat rozhodně též nebudeme… Ale naše plány jsou jedna věc a realita druhá. Takže možná to nakonec dopadne úplně jinak, než čekáme. Necháme se překvapit.

Adam.: O dětech jsme se samozřejmě spolu bavili a chceme mít děti. Jsme na ně připraveni a chceme je co nejdřív to půjde, ale bez plánů nic nejde. Ne vždy plány ale vyjdou. Nechceme jedináčka. Je ovšem nesmysl chtít 10 dětí, když nebudeme schopni je uživit a dát jim stejné příležitosti, třeba ve studiu. Chceme víc dětí, ale musíme být schopni se o ně postarat po všech stránkách.

Děkujeme Evě i Adamovi za upřímnost, se kterou odpovídali na naše zvídavé otázky. Přejeme jim, aby příprava a následně společná cesta životem nebyla plavba na rozbouřeném oceánu, ale klidná pouť, kde je jeden druhému oporou, pomocí, ale také sluncem, které prozáří temné stíny všedního dne. Neboť život, který pramení z víry a poznání Nejvyššího dobra má dostatek síly k překonání všech nástrah.

Láska, se objeví zpravidla tehdy, kdy ji nečekáme a dokáže nás proměnit v jiného člověka. Hlavně to na nás pozná naše okolí, že se něco děje. Pokud přijmeme její přítomnost, měníme se nejenom sami, ale dokážeme měnit i okolí. Věnujme tedy alespoň krátkou modlitbu všem, kdo se mají rádi, aby jejich láska vytrvala a rozkvetla. Potom se nebudeme divit, že naše manželství vydrží nejednu "bouři" a v klidných vodách doplujeme ke stříbrné nebo zlaté svatbě, dá-li Bůh.