6. březen 2019

V Kristově utrpení v průběhu křížové cesty tušíme oceán inspirace pro naše všednodenní starosti a útrapy. Postní doba by měla přinést ovoce v našem vnitřním růstu a nikoliv v pouhém shození několika kil. Nedržme se tedy pouze zažitých představ o podobě postu, ale pojďme dál. Pohněme se, buďme v pohybu, odvážní a stále na cestě směřující vpřed. S chutí do toho zvlášť v postní době...

Útrpná cesta Ježíše ke Golgotě pod těžkým křížem je nám obrazem, který mnohdy vnímáme už jen povrchně. "Ach ano, ano", pokýváme uznale při vzpomínce na Kristovo utrpení a hned máme na mysli i své kříže, vlastní utrpení, bolest a vlastní smrt. Nic moc, nemyslíte? Nepřehlížíme takto spoustu důležitého? Rád bych se pro tentokrát pozastavil nad fascinující scénou, opakující se v křížové cestě hned třikrát. Jako by jednou bylo málo a pro svou důležitost se tak stalo hned třikrát. Máme však oči, abychom neviděli a uši, abychom neslyšeli, takže i třikrát je nám málo...

Ježíš pod tíhou svého kříže padá třikrát vysílením. Hroutí se, je vyčerpán, ovládnut slabostí. Jak často padáme i my! Jak často se nám hroutí svět, vyčerpaně vzhlížíme ode dna vzhůru pro neschopnost stát na vlastních nohou, zničeni vlastní malomyslností, ovládnuti pocitem neúspěchu, zbytečnosti, zoufalstvím a strachem. Ježíš však navzdory prožívané trýzni a s vědomím mučednické smrti čekající ho na vrcholku hory, vždy vstává a jde, pokračuje ve své cestě dál. Jak úžasné! Kdo může, ať pochopí!

Nezáleží na pádech, jejich podobě, četnosti či příčinách. Podstatné je, nalézat sílu se zase zvednout a nést svůj kříž dále k vrcholku. Zvednout se jako Ježíš. On to dokázal, názorně nám to svým příkladem ukázal a slibuje nám svou účast na naší křížové cestě. Osamocený, tupený, trýzněný Ježíš, doprovázený jen vynucenou a neochotnou pomocí Šimona z Kyrény. Přesto vstává a jde dál, jen stále dál. A dostává se mu díky tomu i soucitu a gesta lásky v podobě podané Veroničiny roušky…

To co Ježíš prožívá na své cestě ke Golgotě, není nic jiného než cesta našeho lidského života. Věříme-li v souznění s Kristem, že vrcholným tajemstvím Velikonoc je jeho zmrtvýchvstání, pak právě tento okamžik, událost zmrtvýchvstání, zažíná plamen naší naděje. Ježíš je svou smrtí na kříži zrnem vloženým do země a jeho zmrtvýchvstání novým rašícím klasem. Kdo by plakal nad zmarem zrna při pohledu na nový rašící klas? I náš život, stejně jako Kristův, je zrnem. Záleží jen na nás, jak s ním naložíme, zda ho vsadíme v úrodnou zemi, aby sice přišlo nakonec na zmar, ale díky jeho zmaru vyrostl nový klas a nesl plody mnohonásobné. Ať je v nás tedy velikonoční radost vzkříšení, neboť zmar zrna pro nový Život je smysluplným naplněním daru života zde na Zemi. A na paměti mějme, že nejsou podstatné naše pády, slabosti, zásluhy, ale naše snaha, touha a síla lásky v srdci, která nás staví znovu a znovu na nohy a umožňuje nám nést vlastní kříž stále blíž k vrcholku!