22. únor 2021

Na popeleční středu jsme vstoupili do doby svatopostní. Vzhledem k současnému stavu pandemie jsme nebyli označeni popelem ve tvaru kříže na čelo, ale po starozákonním způsobu jsme byli „posypáni popelem na hlavu“.

Nikdy jsem nepřemýšlela o počítání postních dní. Vždy to bylo čtyřicet dnů, které připomínaly čtyřicetiletou pouť izraelského národa do Země zaslíbené. Letos jsem zjistila, že půst zahrnuje 46 dní, z nich je 6 nedělí. Otec Tomáš přirovnal všední dny k putování pouští a sedmý den v neděli přijdeme do oázy. Začátek postní doby byl v minulosti přesunut z 6. neděle před Velikonocemi právě na středu, aby se odpovídajícím počtem dní vyčlenily z půstu neděle. Ty totiž nejsou postními dny ani v rámci tohoto přípravného období, protože každonedělní slavnost Kristova vzkříšení je ještě důležitější.

Mnozí z nás si stěžujeme, že nemáme čas. Přesně řečeno, tento čas, který jsme dostali od Boha jako dar, nám „proteče“. Míjíme Boha, který má čas a přebývá v čase. On je pánem času. Přebývá v přítomnosti, v naší přítomnosti, ve které žijeme, neboť my nevíme, co bude za chvíli. On má čas, On je pánem nad časem. Tak míjíme Boha nebo ho vnímáme pouze okrajově. Běžíme kolem něj a nedokážeme se zastavit. Snažíme se vše řešit podle našeho nejlepšího vědomí a svědomí. Zapomínáme však na to, že moje vědomí a svědomí je pouze lidské. Na to se může vymlouvat pohan, ale křesťan má něco víc, a to je Bůh.

Půst jsou týdny milosti, které si můžeme představit jako dovolenou s Bohem, jako čas v božích lázních, ve kterých se necháme uzdravit ze svého duchovního malomocenství. Nechejme se zde uzdravit od lékaře duše i těla, od samotného Pána Ježíše. Milost je nezasloužený Boží dar. Nemůžeme si jej zasloužit. Můžeme jej pouze přijmout.

Půst je také o tom, že si udělám čas, musím udělat sebezápor, musím si něco odříci, abych mohl čas prožít s Bohem. Užít ho s Ním, což je smysluplné, než strávit čas zbytečnými věcmi. Setkávám se s odříkáním a sebezáporem. S odříkáním toho, co mi brání ve strávení času s Ním, s Bohem. To vede k tomu, že mohu tento čas prožívat v „božích lázních“, nechávat se Jím opečovávat, uzdravit se Ježíšem, který je lékařem duše i těla.

Vstupme tedy do těch božích lázní, ve kterých na nás čeká Pán Ježíš, který je naším lékařem. On od nás chce slyšet, co nás trápí, chce tak získat náš souhlas k našemu uzdravení. On nás zná, ale chce od nás samotných slyšet, jak vnímáme své malomocenství, že zda jsme se dostali do oblastí, kdy už nechceme jít dál, obdobně jako Job. Máme svobodu, kdykoliv odejít z božích lázní nebo zůstat a nechat se uzdravit.

Hřích nezasahuje jen nás, ale celé okolí. Třeba je to postní úkol pro nás, abychom tu zvěst o spáse přinesli tomu, či onomu člověku.